Ještě o karanténě
Paní Mullerová má pravdu, když píše o přehnané délce karantény psů a koček, chcetel-li si je s sebou vzít do Velké Británie. Osobně jsme znali dva případy lidí, kteří museli nechat své psí miláčky půl roku v "karanténovém útulku" a pravidelně je jezdit navštěvovat jako trestance do vězení. Chápu, že jsou anglické úředy pyšné na to, že díky tomuto opatření poslední výskyt vztekliny už pomalu nikdo nepamatuje - ale co je moc, to je moc.
Naši černou kočičku Mášu jsme měli, když jsme bydleli před léty v Anglii.
Naštěstí jsme měli moc hodné sousedy, kteří ji hlídali v době naší
nepřítomnosti. Když jsme se pak stěhovali do Ameriky, tihle sousedi si Mášu
nechali. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že je možné si kočku vzít s sebou a
dělali jsme si starosti, co s ní. Sousedům zrovna umřel milovaný kocour,
Mášu měli moc rádi a přímo nás o ní požádali, zda si ji mohou vzít.
Spokojenost tedy byla na obou stranách.
Pak po letech jsme se stěhovali znovu, tentokrát z Německa do USA. To už
jsme měli kočku Kotě a ta se vracela s námi. Měli jsme vyhlídnutý let via Londýn, kde by letadlo na dvě hodiny přistálo, aby nabralo další cestující.
Mysleli jsme, že té přestávky využijeme ke krátkému setkání v letištní hale s našimi londýnskými přáteli. Ale ouha - byla zde kočka, která by letěla s
námi na sedadle. To, že bychom s ni v Anglii - třeba jen krátce - přistáli
(ale letiště neopustili) už spadalo pod pravidla karantény. Bývalo by to prý
platilo i tehdy, kdyby Kotě letěla v zavazadlovém prostoru a její klec by
během mezipřistání zůstala v břiše letadla. Tedy vlastně nezůstala, kočka by
bývala musela "vystoupit" a jít do půlroční karantény, protože se letadlo
dotklo anglické půdy a přestože cílem jejího letu byla až Amerika.
Letu přes Londýn a setkání s přáteli jsme se tehdy samozřejmě vzdali.
Marie Crossette, USA
