Našli jsme černou kočku O nalezené kočičce si můžete přečíst ve čtvrteční Dumce, případně se ozvat... Adéla

Nad tím jsem už mockrát přemýšlela a mám pocit, že umí. Tedy, že naše Dixie dobře ví, že ten vlnící se provázek není opravdový had, že ten kousek kožešinky, co jí nechám dolovat z pod koberce není opravdová myš a že to husí brko, co před ní vyhodím do vzduchu není opravdový ptáček. Měla jsem možnost tyto případy pozorovat opravdově a chování kočky je pak úplně jiné.

Letí-li do ložnice na postel, znamená to hru s kartáčkem nebo s provázkem, který já tahám hned po peřině, hned po koberci a Dixie skáče z postele nahoru a dolu jako blázen. Když se začne schovávat za dveře, chce, abychom jí do škvíry u pantů strkali prst nebo brčko. Po obou "hračkách" začne skákat a pokud to jde je kousat. Když se ladně přenese přes opěradlo kanape - které stojí uprostřed místnosti- a skrčí se na jeho druhé straně, dává nám najevo, že chce skákat do výšky. To pak vezmu kteroukoliv její hračku, párkrát máchnu rukou, aby viděla, že v ní něco mám, a hodím hračku přes kanape. Dixie bez nejmenší námahy vyskočí buď zezadu na opěradlo a po polštářích dolů, nebo obráceně. U hozené hračky se zastaví, případně do ní několikrát plácne, ale pak čeká, až já kanape obejdu a znovu jí hračku hodím. A když se začne na chodbě krčit za boty pod lavicí, znamená to, že je připravená vyrazit na hozenou kuličku, aby do ní v letu pinkala, nebo jí chytala do tlapek.

Všechny tyto hry hraje s velkou vervou, pak se najednou rozplácne na podlaze a mohu jí sebevíce provokovat, už se ani nehne. Tuto pauzu si ale dá tak dvě, tři minuty, jen co popadne trochu dech - a hra může začít znovu. Jenže to už zase já toho mám akorát tak dost !!

Marie Crossette, USA