Pro tvorbu dnešní přílohy jsem našel inspiraci ve dvou dopisech, které jsem tento týden obdržel. První byly od paní Marie Crossette:

Pan Buben má asi teď doma živo s těmi rozkošnými koťaty, jen se opravdu divím, jak rychle je ten jeho velekocour přijal? Pamatuji se, že před časem byla v Dumce jeho fotka v porovnání s "obyčejným" kocourem, kde pan Buben psal, že Cirda měří 80 cm (bez ocasu) - no to je pomalu 2x tak velký jako naše Dixie - ta měří od uší ke kořenu ocasu "pouze" 46 cm.

Jak vidím podle fotek Dumky, vyrostla z toho vašeho malého strakatého klubíčka také úctyhodná kočka. Možná by stálo za to, udělat takový "průzkum veřejného mínění", co se velikosti koček týče.

Nikdy mně nenapadlo naši bývalou kočku měřit, určitě ale nebyla žádný drobeček. Vážila 7kg a protože měla hustou srst, dělala dojem opravdu velké kočky. Když jsem se ujali naší Dixie, asi po 14 dnech u nás jsem si jí jen tak ze zvědavosti změřila. Tehdy od hlavy (mezi ušima) podél páteře až ke kořenu ocasu měřila 32cm. Teď se už "natáhla" a měřená stejným způsobem má těch 46 cm a 29cm ocas (když sedí, tak velice elegantně si ho stočí kolem paciček). Obě míry dohromady ale stále ještě nevydají na těch 80 cm kocoura Cirdy (bez ocasu)!!!!

Jestli by někteří čtenáři měli chuť změřit svoje kočky (a ony jim to dovolily) a jejich "míry" zveřejnit, mohlo by to být docela zajímavé porovnání. Mně by to určitě zajímalo.

Marie Crossette, USA          

Podotýkám, že mě by to zajímalo také. Dneska jsme proto uskutečnili operaci, při které jsme se pokusili změřit Dumku... Já jsem počkal, aby byla doma nejen Beruška, ale i Petr "Mili" Habala, který k nám přišel na návštěvu. Plánoval jsem, že já Dumku budu držet, Beruška fotit a Mili měřit...

Protože se zdá, že na Dumku jdou kočičí touhy, zvládl to Mili úplně sám a já jsem fotil... Takže Dumka měří 46 cm a ocas má dlouhý 27 cm. Vyplývá z toho, že se dost podobá Dixie - alespoň, co se týká délky.

No, s vážením Dumky je to jednoduché - to se vezme do náruče a člověk se zváží s kočkou a pak bez. Jednoduchým matemetickým úkonem pak zjistíme její váhu - pravda s přesností na cca kilogramy, ale to pro informaci stačí. Takže Dumka má momentálně cca 4 kg.

No a na závěr si přečtěte dopis, který mne tento týden potěšil. Je to pocta Neviditelnému Psovi, Dumce i Vám čtenářům a přispivatelům...

Od té doby, co jsem objevila "Psa", mám pocit, že jsou v této zemi taky normální lidé. Po deseti letech života na vesnici jsem začínala pochybovat o své normálnosti, když si pro své potěšení držím koně, když mám doma kočku, která spí v posteli a žere jen libové maso, když nemám televizi, když kam to jde chodím po svých a do práce jezdím vlakem. Možná to nevíte, ale tady "Na drnově" to je považováno za nenormální.

Normální je pes uvázaný u boudy, normální je vyhublá polodivoká kočka žijící pod králičárnou, normální je kráva přikovaná řetězem v kravíně, normální je čumět celý večer na bednu nebo sedět u píva v místní putyce. Normální je postavit si na zahradě bazén, nenormální je udělat ze zahrady výběh pro koně. Normální je jezdit v parčíku (já tomu říkám holopark) po "trávníku" na kole, nenormální je jet po silnici na koni.

Co mám "Psa", cítím se zas jak člověk. I když fandím i Bartovi, nejraději čtu "Dumku". Kočky jsou na světě asi všechny stejné, protože v "Dumce" si čtu o Koťanovi, a to mi dělá dobře. "Dumka" pohladí na duši, protože nic člověka nepotěší víc, jak cizí neštěstí:

Ve chvíli, kdy před čtvrtou ráno sedí kocour vyzývavě u prázdné misky, kterou, mimochodem, vyžral chvíli předtím, než jsem přišla, ve chvíli, kdy rozmrazím maso, dám ho do TÉ misky, ON k TOMU čuchne a odkráčí na půdu, ve chvíli, kdy po čtvrté ráno vcházím s kbelíkem ovsa ke koni a vidím, že ve včerejším seně UŽ ZASE bylo deset stébel TÉ trávy, kterou ON ZÁSADNĚ nežere, ve chvíli, kdy před šestou dorazím do práce, kde mě vytknou, že ten program VŮBEC nedělá TO, co si mysleli, že bude dělat, nýbrž DĚLÁ PŘESNĚ TO, co si poručili, aby dělal, právě v TAKOVOU chvíli mě dokáže představa kritického pohledu Dumky sledující TOHO CHLAPA, jak Z TÉ PATLANINY staví pyramidku, rozchechtat na celé kolo.


Bára z Tetčic          

P.S.: Mimochodem, ty "komínky" či pyramidky, o kterých jsem psal v příspěvku po návratu z hor mají v naší rodině už tradici. Dělával je můj děda našemu kocourovi - jinak se totiž nenajedl. Kocour vždycky ujedl špičku komínku a čekal, co bude dál... Děda vždycky přišel a udělal mu ze žrádla "pyramidku"... Kocour Šášula (snad IV., co já pamatuji, ale u prarodičů měli kocoury pořád, i před mým narozením) za ním pak chodil po zahradě jako pejsek a přišel prakticky vždycky, když ho děda zavolal. Dost jsem dědovi záviděl, jak si Šašulu podmanil. Už tehdy jsem věděl, že to u kočky není jednoduché, ale o to cennější :-).