| |
3.4.
Míry a váhy 13-ti venkovních koček - měření koček, 13.díl / Čičí (Zuzana Janelová)
31.3.
Problémy z kočkami - odpovědi (Petr Hejl, Jana Gelnarová, Mirka Červenková, Blanka Kiehlmanová, Terezie Osecká, Tomáš Fiala)
Archiv kočičí rubriky
Dumka 1998 a 1999
| |
Míry a váhy 13-ti venkovních koček
Měření koček - 13.díl
PROSBA O POMOC !!!
Mé mamince se ve čtvrtek 16.3. ztratila kočička Viktorka. Je určitá možnost, že je někde venku v Praze na Proseku v okolí Varnsdorfské ulice. Udělali jsme všechny pokusy ji najít, ale bezvýsledně. Odměníme toho, kdo nám ji pomůže najít.
Hledáme někoho pro kocoura,
nalezeného u nás v domě. Jsou mu asi dva roky, je mourovatý, nevykastrovaný. Adresa: Dana Klimperová, Jahodová 2888/40, Praha 10 - Zahradní Město, telefon (02) 72651060 večer.
|
Už v minulý pátek 24.3. jsem vám u popisu postupu měření 13-ti venkovních koček paní Janelovou slíbil, že otisknu i jejich míry. Dnes tedy konečně slib plním - počkal jsem si jen na 13-tý díl, když je změřených koček a kocourů 13 :-))) a připojuji k nim i autorčino hezké povídání s neméně pěknými fotami.
Připojuji se k celosvětovému měření kočičáků, ale protože je to venkovní populace, tak ty míry jsou naprosto přesně nepřesné:
č. název tělo ocas(ek)
1. kancelářská 45 26
2. starší kastrov. 44 26
3. třínohá 44 24
4. zrzka 47 28
5. bílá gravidní 42 27
6. koťátko(holka) 39 25
7. mourek menší 44 26
8. mourek větší 46 28
9. čb hezký 46 27
10. čb velký 48 27
11. bílý tlustý 46 26
12. hloupej Honza 49 28
13. s puntíkem 46 26
Ostatní mají absenci, vážení všichni odmítají, jinak všichni moji známí jsou zaúkolováni jak na měření, tak na životopisech.
Čičí
Mám kancelář v objektu bývalé malé výrobny na cosi, kolem je skladovací prostor, částečně ozeleněn thujemi, lípou, javory, sem tam kousek trávníku, parkoviště, od cesty všechno odděleno pletivem, pak velké hřiště a za ním studentská vývařovna s jídelnou a školami. Živím se papírováním, a když mi to nešlo od ruky, tak jsem lelkovala z okna, a zjistila, že zdaleka nelenoším sama. Mezi tím vším harampádím a snad i výrobky se vyvalovala parta chlupáčů. Na sluníčku jim to opravdu chutnalo.
Začalo sbližování, kočky byly dost plaché, ale začala jsem je uplácet, nejprve jogurtem, pak granulemi, ale na pohlazení to nebylo asi tak tři měsíce. Pak se nechala jen trošku pohladit taková malá drobná kočička, mourovatá s bílým bříškem, a symetrickou kresbou na hlavě. Hlavní zdroj potravy měly zřejmě z té jídelny, bylo přes hřiště vidět, jak větracími okénky se noří do sklepa.
Časem zjistily i ostatní, že se objevuje něco na zub přímo pod okny kanceláří a začaly se držet na dvorku. Potom se tu objevovaly i s koťaty a bylo rozhodnuto, že si mně tedy adoptují. K tomu se přidružila ještě ta nejstarší z nich, která se potulovala kolem vrátnice, kde se kamarádila s vrátnými. Mé snaze ji pohladit také dlouho odolávala, ale když pak měla koťata a dostala příděl navíc, tak si dala říct. Koťata porodila ve starém vraku auta a pak si je přestěhovala do menšího plechového kontejneru, kam jsem jim také dávala na přilepšenou. Nejvíc jim chutnalo spařené file.
Po čase se jí ten plecháč přestal zamlouvat a koťata se popelila na hromadě smetí, začalo pršet, foukal studený vítr, tak mi to nedalo, vzala jsem všechny do kanceláře, nakoupila kočičí propriety a bylo rozhodnuto.
Jen jsem měla obavu, co na to moji klienti. Nikdo neprotestoval, naopak jsem se dozvěděla, že bych koukala, jaký sortiment zvířátek sdílí podnikatelské aktivity svých páníčků. Na koťátka se potom chodily dívat i podnikatelské děti. Číča si u mně zvykla na dobré bydlo, ta její drobotina se měla jako v ráji, vše jim bylo dovoleno a kanceláře poskytují dost prostoru pro fyzický i psychický vývoj chlupatého dorostu.
Napřed jen batolení kolem mámy, pak výzvědné trasy kolem krabice, dočasného jejich domova, a když povyrostly tak honičky kolem odpadkových košíků, do šuplíků, po nohách (mých) nahoru na židli, na stůl, projít se po klávesnici, skočit k tiskárně, nevěřícně pozorovat tiskací hlavu a snažit se jí ulovit, potom zas chytat ujíždějící papír, převrhnout na sebe košík plný papírů, schovat se do kabelky a náhle usnout, pak zase si hrát na schovku v regálech se šanony, vyšplhat na vzrostlé kytky, pocuchat jim listí a taky pozlobit mámu. Taky jsem s nimi musela ven, aby si trochu zvykly na přírodu, už jste si někdy zkusili uhlídat čtyři zvědavá koťata venku?
Když jim byly dva měsíce, nastala inzerce a starosti s umístěním. Podařilo se dostat je do dobrých rukou, přitom jsem zjistila, že nejsem takový blázen sama.
Číča-máma si opravdu zvykla, zůstala mi věrná už šestý rok.
Když jsem koťátka rozdala začala nocovat číča zase venku, brzy si pořídila další várku, kterou si vymínila už porodit v kanceláři a vše se s plnou parádou odehrávalo znovu.
Při počtu čtyř koťat, dvakrát do roka bylo zábavy vždycky dost. Jenže asi po dvacátémšestém kotěti jsem nabyla dojmu, že jsem zásobila celou Evropu a přilehlé okolí a že koťata už opravdu nikdo nechce, byly už jim tři měsíce, vyváděly jako draci, byl už říjen a vypadalo to, že si je budu muset nechat. Doma to nejde, tam mám kočkobijce lesního, jinak pudl střeďák, a kancelář by byla asi zdemolovaná.
Nakonec se zájemci našli a číča po poradě s veterinářem musela podstoupit kastraci, jenže jako kdyby to tušila, už zase byla gravidní, takže zákrok byl větší než jsem předpokládala...
Všechno dopadlo dobře, kočka se z toho dostala a za své výsostné území pořád považuje moje podnikatelské prostory, má svojí židli s mým starým svetrem, kde spí, přednostně tu dostává svůj příděl potravy, občas si něco vyloudí i mimo kočičí sortiment, stala se přítulnější a sama si chodí pro pomazlení.
Když ji klienti nevidí, vždy se zajímají, kde se toulá. Na noc chodí ven, v zimě se vecpe do vrátnice za topný radiátor, a jen zaslechne moje auto, je vždy připravena přemístit se ke mně a nechat se litovat jakáže jí to musela být zima, když byla tak samotinká venku. Tak to je ta moje hlavní favoritka. Při ní se tu totiž drží hejno dalších koček, patrně jsou to všechno příbuzní té "mojí".
Skladba se rok od roku mění, bohužel není v mých časových i jiných možnostech se o všechny starat tak, jak by potřebovaly. Vloni se k mé péči přidali kolegové z vedlejší firmy, takže se nám podařilo z osmnácti jarních koťat odchytit, odchovat a umístit osm kočiček, kocourky jsme tu nechali. Jejich mámy jsme nechali odoperovat a teď tu máme dvě party kocourků různého stáří a patrně jen dvě plodné kočičky, jedna ta drobná o které jsem se zmiňovala v úvodu a jedna dvouletá bílá s černým ocáskem, která je dost plachá.
Snad nás tedy další populační exploze nečeká. Kolikrát jsme museli koťata zachraňovat, spadlé do různých beden, zapasované mezi rourami a zpět to nešlo, vymáchané v nějakém technickém oleji a podobně.
Jedné kočičce jsme museli nechat amputovat nožičku, asi na ní něco spadlo a měla ze zadní packy takový cár, největší problém byl ji odchytit, bylo to podle veterináře na poslední chvíli, že by tak za dva dny bylo po ní. Zdařilo se, ale moc vděku svému zachránci neprojevovala a pán byl z toho trochu nesvůj.
Po uzdravení, kdy jsme ji vypustili, si ještě ten den pořídila kocoura a za čas povila dva krásné mourovaté kocourky. Jednoho se nám podařilo umístit a druhý se ke mně každý den hlásí. Nechali jsme jí provést také zákrok a od té doby se nechá při krmení i pohladit.
Teď popíšu tu partu "vepředu", je to jedna kočička, čtyřletá, kterou sem její máma s výrazně trojúhelnikovou hlavou přivedla s dvěma brášky, líbilo se jim, že je tu pod okny vždycky něco přichystáno a tak se cpaly a cpaly až tu zůstaly, přežily jako půlroční koťata i dlouhotrvající 27-stupňové mrazy, však jsem jim každý den nosila mléko naředěné horkou vodou a granule.
Vyrostly z nich dva opravdu statní kočičáci, bílí s mourovatými zády a výraznou mourovatou kresbou na hlavě, ten jeden s mourovatou skvrnou u nosu si vysloužil jméno Hloupej Honza, nechal se totiž odstrkovat od misky, čas od času se "ztratí" a pak zase najdou, vyvalují se na zádech a nechají se podrbat na břiše.
Kočička je také mohutná a po kastraci zeširokatěla a stále se tu drží nablízku a čeká, co přinesu. Pak jsou tu loňští letní kocourci. Zajímavé je, že jsou od dvou matek, které sice rodily asi po třech týdnech, ale všechna svoje koťata vychovávaly spolu. Na svět je přivedly na nějakém nedostupném místě, ale přemístily je zase společně dohromady. Pak jsme jim odebrali kočičky, umístili je do dobrých rukou a po dvou kocourcích jim nechali.
Každý den bylo bezva krmení a kluci rostli jako z vody. Mámy jsme nechali na etapy vykastrovat. Když jsme vzali tu první, tak ta výše popsaná (široká) se vzorně starala o oboje koťata. Ta po zákroku a rekonvalescenci se vrátila ke koťatům a na střídačku se starala zase ona. Jenže ta velká se po zákroku už k nim nevrátila a spíš samotaří. Ta, co se k nim vrátila, se po čase ztratila, po ní pak jeden kocourek takže z toho společného hnízda jsou teď jen tři, ten s puntíkem na nose, bílý tlustý a černobílý hezký. K nim se přidal ještě jeden celý mourovatý, ale ten menší a světlejší, co je syn od té s amputovanou nožičkou.
Ta parta "vzadu" sestává z dvouletého černobílého velkého, jeho ségry zrzky (tříbarevná dvouletá), jejího syna mourovatého většího tmavšího, kočičky s amputovanou nožičkou a koťátka, což je podzimní kotě-kočička bílá s mourovatým ocáskem černými flíčky mezi ušima a občas ještě nějaký hostující kousek obého pohlaví.
A proč je nepojmenovávám? Abych je nemilovala a nelnula k nim a neměla o ně starost atd.!!! Běda, když se nějaký z nich hned po ránu nepřijde ukázat. Řekla bych, že jsou tu všichni spokojení, že jsou atrakcíi pro kolemjdoucí, občas tu vídám i rodiče s malými dětmi, co právě objevují svět i s kočkami, jsou tu i stálí návštěvníci, co jim nosí něco dobrého v miskách od nanukáče, takže je slyšet: čičí, kde jste, pojďte honem nebo mi ujede autobus a nestihnu Esmeraldu, čičí, čičí. Jen je mi líto, že jsem nevyhrála ty děsný miliony ve Sportce, to by byl útulek i výběhem, jenže nesázím, a šeptem dodávám: protože to neumím. :-))))
Na důkaz, že nelžu jsem připojila pár neumělých obrázků...
Zuzana Janelová
Tuto šestiměsíční kočičku
nabízím lidem, kteří ji budou mít rádi. Zbyla nám jako poslední, je nejmenší z celého vrhu a velmi málo roste (i když dobře jí). Možná z ní bude rarita - "zakrslá kočka". Zájemci se mohou obrátit na mail vlastale@post.cz.
Vlasta Leporská
V patek (24.3.2000) po ranu se nasi kocce "vylihlo"
5 koťat.
Pohlavi je prozatim nezname - prevazujici barva je zrzava po otci :-) ktery prebyva taktez u nas.
No kotat je 5, a tento pocet asi o 70-100% prevysuje puvodni odhady. nehodlam je topit a tudiz tak 2 kotata jsou k mani (nebo presneji k mani budou tak po tech klasickych 8 tydnech). Hledam touto cestou zajemce...
Pokud kotata po otci zdedi nejen barvu ale taky vzhled a povahu, muzu slibit ze to budou statni macci s pomerne utocnym charakterem. Kocek jsme u nas doma uz opravdu meli hodne, ale podobnyho "typka" jeste ne (nas kocour je opravdu schopen zahnat ciziho cloveka na utek). Budete mit o zabavu postarano :-).
|
Podle návodu v únorové Dumce čekáme s Dumkou na míry Vašich koček a kocourů (případně i s obrázky v JPEG) - momentálně mám míry na :-) 76 koček a 79 kocourů :-). (Své vedení si kocouři stále udržují :-).)
Děkuji všem, kteří délku koček již zaslali, i všem, kteří připojili k rozměrům nějaký mini-příběh či fotku. Těším se na další míry, váhy i obrázky nebo jejich zpřesnění, které postupně, jak se budou objevovat v Dumce, doplním do tabulky na speciální stránce. Kromě první části měření a čtvrtečního komentáře paní Crossette máme také druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý díl, povídání O Cirdovi, Quincy a Peggy a upřesnění Jak se měří kočky - ve velkém :-), desátý, jedenácty, dvanáctý a dnes máme zatím poslední - speciál 13-ti venkovních koček paní Janelové. A spousta dalších bude následovat. Kdo v tabuce nemá ještě svého miláčka, prosím o trpělivost - měr i vah je HODNĚ.
Tabulka měr a vah vašich koček a kocourů.
|
|
