Konečně jsem objevila dobrou duši se scanerem a tak se mohu podělit o své kočičí lásečky nejen slovem, ale i obrazem.

Na jednom obrázku je předchůdce našich dnešních koček - kocour Buméš coby kotě. Nějak se u nás v rodině ustálilo, že kocoury pojmenovává můj muž, pro kočičky vybírám jména já. Jména Buméš, Benál (jeho předchůdce), Bláznivý Humoš mě občas přivádějí na myšlenku, že to dělá můj muž schválně. Naši sousedé jsou zřejmě přesvědčeni o mé snížené inteligenci, když slyší jak se o půlnoci z našeho okna nesou tato jména sídlištěm.

Buméška jsme coby zcela opuštěné miniaturní kotě zachránili okolo Dušiček - popadával sníh - ve vesnici, kde máme chatu. V místním kulturním centru (čti v hospodě) nás - známé kočkomily - místní informovali, že u jednoho domu na zimu opuštěného v hromadě dřeva něco úpěnlivě mňaučí. Takže jsme podnikli záchrannou výpravu a tehdejší naší kočce Semiramis jsme pořídili malého kamaráda - poslední přeživší kotě z celého vrhu. Matka koťat zřejmě nějak špatně dopadla a koťata až na posledního zoufalce taky. I když se Buméšovi nedostalo řádného kočičího vychování od mámy, nebyly s ním co se čistoty týká žádné problémy - to ostatně zatím s žádnou naší kočkou.

Těžkosti se ovšem vyskytly při každém mazlení či hře. Tím, že nevyrostl mezi sourozenci nebo aspoň pod dohledem kočičí mámy, nenaučil se odhadnou do jaké míry může do kohokoliv zatnout zuby a drápy. A že je zatínal často, hodně a rád. V našem "buméšovském" období chodila celá rodina s krvavýma rukama, jako bychom je strčili do mixéru, a ani ostaní odhalené části těla na tom nebyly líp. Volně visící ruka při večerním sledování televize se silně nevyplácela. Buméš cokoliv povlávající miloval a tu lásku nám dával intenzivně pocítit. Na fotce je coby malé kotě (hračky po jeho levé i pravé straně měří asi 15 cm), ale už tehdy nám uměl pěkně zavařit.