Nedlouho po nuceném odchodu kocoura Julinky na venkov, u nás zase někdo zazvonil a situace se opakovala. Děti ze sousedství přinesly neškodně vypadající mourovaté kotě, že ho prý maminka nechce. Po našem opatrném dotazu, kde k němu přišly, nám sdělily, že ho našly u lesa na chatě. Protože u nás zrovna nebylo žádné zvíře, kotě jsme s mírnými obavami přijaly. V prvních následujících dnech tyto obavy přerostly v silné obavy.

Tak se stalo, že jsme ji nechtěně zavřely do skříně a ona tam byla celý den. Loužičku neudělala, ale zkrátila mi kabát. Prostě ho okousala tak, že jsme jej musely ustřihnout a udělat "tříčtvrťák", byl pak hezčí, než před tím.

Astinku jsme mohly pouštět ven, jak jsme chtěly, nemusely jsme se bát, že by byla koťata. Ne, že by kocouři neměli zájem, naopak, přicházeli za ní ze všech stran, ale ona se ně jen znechuceně podívala. Něco jiného to ale bylo, když jsme s ní přijely ven. Tam byl jeden kocour, a to byl otec těch nejstrakatějších koťat, která ale - asi po tátovi - byla vynikajícími myšilovy a snadno se udala. Kocour sám byl veterán kočičích válek, ne zrovna nejmladší mourek, jednooký, chyběl mu kus ocásku a jednoho ucha, napadal na jednu nohu, divoký a násilnický. Klasický venkovský rváč. A ten byl jejímu kočičímu srdíčku nejmilejší. Nevím proč, snad proto, že jí při prvním setkání přinesl jako dárek myš. Astarte v té chvíli nasadila naprosto zděšený výraz, ale aby neurazila, statečně do toho fujtajblu strčila packou. To zřejmě stačilo jako výraz dobré vůle.