Náš Honzík je kocourek k nezaplacení. Jsme rádi, že, sice shodou ne příliš šťastné okolnosti, zůstal u nás. Je to takový miláček-mazlíček, ale taky čert a ďáblík, jakého jsme zatím neměli. Přivedla ho předloni začátkem léta jeho máma, která později dostala jméno Žofinka, k nám před dům na jídlo. Přestože sama byla černá, koťátko bylo mourovaté, maličké a hubené. Pár dní si ho po jídle zase odváděla, ale pak mu našla úkryt v otevřeném okénku pod naším bytem, které vede do sklepů. Koťátko tam zůstávalo přes celý den a když se prospalo, procházelo se po dřevěných konstrukcích sklepních kójí. Večer, když přišla jeho máma na jídlo, vyzvedla si kotě ze sklepa a šli se spolu najíst. Po jídle si s ním ještě chvíli hrála, dala mu napít mléka a na noc znovu odcházela. Často jsme se dívali z okna jak si kotě hraje na parkovišti s malým ježkem, kterých tady taky od jara do podzimu několik živíme. Když malý ježek odešel za svou rodinou, Honzík si vlezl do sklepního okna, kde zase čekal na následující večer.