Kde je zrní, tam jsou i myši. A protože ze zrní je mouka a z mouky chléb, kterým se člověk všude a bez omrzení rád živí, myš a člověk jsou vzájemní nepřátelé.

V jednohvozdové sladovně Hanáckého pivovaru v Holici u Olomouce, kde jsem od prvních dnů života po 32 let bydlel, sýpky po žních se plnily ječmenem - myši měly volný výběr. Až jednou bratr Oldřich z Hodolan přinesl mourovatou kočku, myši se musely mít na pozoru. Jenže bdělá, ale neprozíravá kočka vběhla za nimi do přepravníku, který se náhle roztočil a připravil ji o život. Pak nám někdo daroval bílou kočku s černými skvrnami. Ta žila dlouhá léta a stala se pramátí kočičího rodu, který jsem po dvacet let choval, pěstoval a studoval. Proto mohu prohlásit, že kočka není tvor neupřímný, jak se tvrdívá, ale věrný, ovšem každému, kdo s ním slušně zachází. Není jako pes, který pánovi líže ruku, kterou mu jí natloukl. Kočka je hrdá a moudrá. Péčí o své tělo lízáním tlapek a jejich pohyby si udržuje svůj vzhled. Dřímáním na slunci a v teple načerpává sílu. Ladně chodí, pružně skáče, svižně šplhá, o závod peláší. Má bystrý zrak i sluch - vidí i ve tmě, šelesty slyší i za hluku. Spokojeně přede. Dá se také vycvičit.