Můj otec, Karel Marysko, v hospodě U Tygra dosti známá figurka ze společnosti Bohumila Hrabala, byl svérázný samorost. Zaměstnáním člen orchestru ND, faktickým povoláním byl zneuznaný básník, který se dočkal vydání svých bizarních výtvorů až po smrti. Byl bohém, pravý opak své racionální druhé ženy Věry, která mu do jisté míry suplovala matku. Tolik jen k jeho osobnosti, aby rozličné podivné a bohužel mnohdy neblahé nápady v souvislosti s kočkami nebyly tak šokující (paní Červenková ať raději nečte, i mně se mnohdy otvírala kudla v kapse).

Na vojně jezdil otec u marodky s koněm, pro něhož chodil vyžebrávat v kantýně chleba, po bufetech a v závodní jídelně ND schraňoval zbytky masa, protože vždycky věděl o nějakém zviřátku, kterému je mohl přinést. Měli jsme tehdy v padesátých letech dva jezevčíky, kteří ho zištně milovali, a kočku Mínu. O krmení jsme se téměř nemuseli starat, otec je živill rád. Byl-li s divadlem na zájezdě, psával dlouhé dopisy nikoli o dojmech z cizích krajin, ale o tom, jak, čím a kdy krmit zvířátka.

Taška se ovšem musela vyhodit a otec hlídat. Většinou neúspěšně. Dagmar vypouštěl ze třetího patra domu ve vilové čtvrti pod Strahovem do okolních zahrad, kde ji při návratu domů pravidelně vždycky našel, přišla na zavolání a šla s ním domů.

V tom létě roku 1988 Věra pronásledovala známé i neznámé a všude vnucovala koťata, takže se jí lidé pomalu začali vyhýbat. Tehdy jsme ani my neodolali a vzali jsme si deset let po smrti našeho posledního kocoura Tadeáška opět kotě - krásného rezavého kocourka, který dostal jméno Barnabáš.