Dnes bych chtěla podrobněji popsat vztahy v naší dvanáctičlenné kočičí smečce, což by se dalo brát i jako rady a upozornění pro budoucí sběratele a poskytovatele asylu kočičím potvůrkám.

Když k nám přišla maličká Líza, obě svorně na ni asi týden vrčely a syčely, ale to se posléze změnilo a vzaly si ji do opatrování. Lízinka ty dvě dospívající kočičí slečny pak pěkně rozpohybovala. Honila je a prala se s nimi, kočky ji samozřejmě přepraly a na závěr si Lízu přidržely a celou ji umyly.

Těchhle 5 koček jsme pak měli víc než třičtvrtě roku než přišly další tři najednou - Jonáš, Johanka a Eliška. Zpočátku jsme je měli asi dva tři dny zavřené v zadním (dříve synově, dnes kočičím) pokoji v kleci. Všech 5 našich koček si je chodilo okukovat, ale asi proto, že byly v kleci, je zas až tak moc nezajímaly. Po vypuštění koťat z klece koťata nejdřív řádně prozkoumala celý pokoj, který dosud znala jen přes mříže a posléze se samozřejmě vydávala zkoumat zbytek bytu. To už naše služebně starší kočky rozčilovalo natolik, že koťata při každém setkání zaháněly zpátky do zadního pokoje a samy tam přestaly chodit. Dlouho ty honičky sice netrvaly, protože Jonášek ani Johanka po zjištění, že už nikam dál nepůjdou a zůstanou všichni u nás, si už takovou pacifikaci nenechali líbit, ale krmící místa jsme jim museli nechat oddělená, a to starším kočkám v kuchyni a koťatům v jejich asylovém pokoji, což trvá dodnes. Zajímavé je, že tahle tři koťata ani ostatní, která přišla později, už nikdy našich prvních 5 koček nepřijalo mezi sebe. Buď mezi nimi vzniklo skryté, občas i otevřené nepřátelství, nebo, a to převážně, se ignorují.