Protože nemáme auto, jezdíme na naši chatu jen jednou ročně na dovolenou. Kočky bereme s sebou. Tak jak jich přibývá, jezdí jich s námi čím dál víc. V době Macínina útěku jsme měli jen ji a Růrinku (našeho původního kocoura). Macínka už u nás žila rok a půl, vychovala svá koťátka, podařilo se nám je umístit, a těsně před dovolenou jsme Macínku nechali vykastrovat, aby na chatě nebyly potíže. Ještě stehy měla a už jsme vyrazili. Věřili jsme, že jsme zkušení chovatelé koček (viz první Macínčin útěk). První varování přišlo hned po příjezdu. Macínka cestovala v uzavřené tašce, já, syn a taška v rozpáleném autobusu.

Kočičku, cestou umořenou, jsme chtěli po příjezdu trochu osvěžit a proto, s obojkem a na řemínku, jsme ji opatrně vynesli na zahrádku. Sotva se její tlapky dotkly země, proměnila se v neřízenou střelu. Černá koule vyrvala vodítko z našich rukou a tryskem si to bezhlavě namířila vpřed. Zastavil ji náš drátěný plot, do kterého plnou parou hlavou narazila. Ten ji odpéroval asi o dva metry zpět a my, dobíhajíce, jsme stihli chňapnout vodítko. Byla to jen další ukázka naší nepoučenosti. Růrinka s námi jezdil od útlého věku a nikdy se takto nesplašil. Ovšem Macína, která má úplně jiné životní zkušenosti také zcela jinak reaguje.

Když jsem jim řekla že to byla stará kočka z útulku, neříkali už nic. "Bláznivá ženská z Prahy - co od ní můžete čekat." Bála jsem se, že někde leží s poraněnou páteří, že je zavřená v nepoužívané garáži a pomalu umírá hlady - no užívala jsem si.