Na mé zahrádce se již delší objevovala kočka-divoška - přesněji od jara přes celé léto tohoto roku. Nikdy mne nepustila blíže než na nějakých 20 metrů. Při jakémkoli proniknutí touto kritickou vzdáleností se přede mnou rychle klidila. Naši zahrádku však má zřejmě jako svůj revír, který si vydobyla na ostatních kočkách a zcela zřejmě tu má své domovské právo.

A potom přišel náhlý - velký skok - co se týče kvality našeho vztahu. Ze dvou metrů v předchozím dni mne uvítala tak, že se ke mně doslova přihrnula a otřela se mi o nohu. Vše bylo najednou jasné. Mamina si mne přeci jen ještě testovala, zřejmě proto aby věděla jestli nemůžu nějak ohrozit její dětičky. Bylo vidět, že je ve skutečnosti pod psychickým tlakem - chovala se sice přátelsky, ale zároveň začala strašně intenzivně zívat. Ihned jsem si vzpomněl, jak jsem někde četl, že i závodníci formule jedna v okamžiku nejvyššího napětí a maximální mobilizace organismu - tj. při startu - pod svými přílbami intenzívně zívají. Blíže by tento jev mohli vysvětlit zřejmě jen psychologové. Proto jsem se omezil jen na několik pohlazení, chlácholivě jsem na ni mluvil, ale brzy jsem odešel.

Trochu horší je to s koťaty - byla ještě plašší než mamina - trochu se na tom zřejmě podepsala neúmyslně paní sousedka. U sousedů mají výstavní zahrádku s trávníkem, jenž si nezadá v kvalitě s tím wimbledonským. Když se tu nějaká kočička “vypráší”, vypálí v trávníku kolečko. Proto jsou odtud všechny kočičky při každém zjištění vyháněny. I když je paní sousedka dobračka od kosti, která by nedokázala sebeméně ublížit, důsledně vyhání. A právě takovéto zážitky se zanesly do hlaviček koťat tak, že ty “dvounohé obludy” jsou nějak moc nebezpečné. Bojuje se s tím nesnadno, ale již tu máme nějaké pokroky - dokonce si koťata občas i pohladím, ale pak najednou opět uhýbají.