Dumka (Kočky a koťata)

Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně. Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi.

V PET si dnes přečtete: GEKONI: Když gekonice stůně (Lenka Prokešová)

24.1.
Jak byl založen "Fausťácký" kočičí rod (Ivana Jirková)

23.1.
Kocour Bertík II (Lukin Kubica)

Archiv Dumky
1998, 1999 a 2000

Jak byl založen "Fausťácký" kočičí rod Kočky Fausťákové I.

Pracuju v nemocnici na Karlově náměstí. Jako každá správná nemocnice, i ta naše oplývá kočkami. Jejich počet se mění podle roční doby a dalších vlivů. Pokud vím, nejvyšší počet stálých obyvatelek byl 45, nyní je jich kolem dvaceti. Je jen několik málo samotných jedinců, jinak se jedná o páry, či smečky, z větší části rodové. Každá z nich má své území. Kromě toho jsou pak společné prostory, kde se jednotlivé skupiny setkávají, aniž by si vzájemně narušily hranice.

Občas se objeví cizí kočka, především koťata, které zde nějaký "dobrodinec" pohodí s tím, že se tu o ně někdo postará. Pokud jsou to koťata, většinou si je někdo vezme. Mám někdy pocit, že není sestra, která by odsud neměla alespoň jednu kočku. Straší kočky se buď začlení do některé skupinky, nebo zůstanou sólo, nebo jsou vyhnány.

Jedna z nejvýznamějších rodových smeček je "Fausťácká", tedy žijící u Faustova domu. Hlavou této smečky je černá kočka, matka všech ostatních, (říkám jí Mamina, nebo zkráceně Mína), mazlivá, krásná a hodná. Je jich teď celkem pět stálých a jeden kocour, který dochází občas. Kromě toho jsou v přátelském soužití s vedlejší, méně početnou skupinkou, na jejímž území mají volný pohyb, a naopak.

Jednoho dne před asi sedmi lety se u Faustova domu setkal černý kocourek a mourovatá kočička a začali spolu žít ve dvojici. Po nějakém čase měli potomky, z nichž zůstalo pouze jedno černé koťátko, kočička. Kotě bylo ještě hodně malé, nějakých šet nebo sedm týdnů, když kočička rodinku prostě opustila a přestěhovala se vedle. Ještě nějakou dobu se občas přišla podívat, ale brzy zmizela nadobro.

Kocourek s kotětem zůstal sám, a tak se ujal výchovy. Bylo až dojemné sledovat, jak se o kotě stará. Nehnul se od něj, hlídal ho, hrál si s ním, učil ho kočičím tradicím. Prostě z kotěte vypiplal krásnou kočičí slečnu. A brzy se hrnuli nápadníci.

Vítěz byl jedna z nejošklivějších koček. Starý, olezlý bílý kocour, částečně slepý, a zcela hluchý. Mírně prašivý. Ale nesmírně plodný, jak bylo vidět na všech kočkách v okolí. Žádný jiný kocour neměl šanci se k nim ani přiblížit.

A tak se narodily dvě generace krásných černobílých koček, přičemž všechny z druhého vrhu měly černý flíček na čumáčku, v prvním ani jedna. (Myslím si, a asi nejsem daleko od pravdy, že moje Lízinka, kterou denně chodím krmit, je jedna z onoho druhého vrhu.)

Časem některé z těch černobílých zmizely, dvě zemřely, a zůstaly celkem čtyři, z toho jeden kocourek. Všechny, až na jednu, jsou bojácné a ani po letech se nedají pohladit. Ta čtvrtá, která nedávno zmizela, byla zase naopak velice přítulná a mazlivá. Ta pohlazení přímo vyžadovala.

Ostatní sice na zavolání přiběhnou, ale hladit se nechtějí. Jedna z nich má ale takovou zajímavou vlastnost. Naproti jejich sídla je kuchyně. Je tam okénko do sklepa, které je zamřížované a ještě zakryté pletivem. Jakmile se začně dělat zima, kočička se posadí na příčnou tyč mříží, všema čtyřma se chytí pletiva, a tak vydrží sedět velmi dlouho. Zřejmě jde odtamtud teplo a ona si hřeje bříško.

Po těchto dvou generacích černobílých přišla jedna mouratá. To už zmizel starý kocour a objevil se mouratý. Jenže se koťata narodila až v září a zima ten rok přišla brzo a byla tvrdá. Přesto, že se rodinka shromáždila, semkla dohromady a koťata vzala mezi sebe, koťata noční mráz nepřežila.

Dalších několik generací koťat, z nichž některá už byla těch černobílých, buď byla rozebrána, nebo prostě zmizela.

Předposlední vrh černé Míny byl opravdu zajímavý. Tři kocourci a kočička. Jeden kocourek byl klasický krátkosrstý mourek, ten časem zmizel a byl viděn až v Apolináři, kam přesídlil. Druhý kocourek a jedinná kočička byli mourci, ale s nádhernou jemnou a dlouhou srstí.

Když jim bylo asi tři čtvrtě roku, kočičku přejela sanitka. Šla jsem ráno do práce a ona ležela mrtvá v louži. Nad ní seděl Bráška a zoufale mňoukal. Nehnul se od ní ani na chvilku. Teprve, když jsem jí odnesla pryč, odešel. Od té doby se drží zbytku rodiny.
Jedna z posledních parádnic (7 kB)

Je to mazel k pohledání, vypadá perský kocour, říkám mu (a po mně polovina nemocnice) Pepík. Je to ozdoba rodu. Poslední byl po mámě krátkosrstý černý kocour. Ve společenství byl vždycky, nevím proč, odstrkován. Nakonec se "udělal pro sebe" a rodinu chodí jen navštěvovat. Několik dní pobyde a zas zmizí.

Poslední Mínina (a vlastně poslední "Fausťácká" vůbec) koťata byla naprostá jednička. Byla opět čtyři. Nevím, který kocour byl pan otec, ale chodíval tam jeden bílý se zrzavým ocáskem a zrzavou skvrnou na zádech, tak asi ten. Mína je černá jako uhel, koťata byla bílá. Tři kočičky a kocourek. Kocourek měl šedé skvrny a hlavičku přesně na polovinu rozdělenou, takže vypadala, jako složená ze dvou různě barevných půlek. Kočičky měly šedo-černo-zrzavé skvrny. (Z toho ta nejhezčí je měla jen na konečcích chloupků, takže vypadala, jako když má přehozený průhledný závojíček). Všechny tři pak měly na obličejíčku široké kolmé pruhy v barvě skvrn, takže to vypadalo, jako když se dívají skrz mříže.

A Mína na ně byla patřičně pyšná. Snad každý, kdo šel okolo, se zastavil a obdivoval ta koťata. Také byla ihned rozebrána, jedna kočička (ta se závojíčkem) jela až na Šumavu.

Po nich byla Mína i ostatní kočičky postupně vykastrovány, takže už se koťata objeví pouze, když je někdo do nemocnice prostě hodí. A stává se to dost často. Ale protože to bývá jedno, nebo dvě, většinou se pro ně domov najde. Někdy ale, než jsou nalezena, bývá už pozdě.

Nepochopím, jak to může někdo udělat. Stalo se, že u jedné kliniky byla nalezena krabice od bot, převázaná provazem, do které někdo doslova nacpal dospělou kočku a čtyři tak dvou až třídenní koťata. Dvěma z nich už pomoci nebylo :-(((. To je pak opravdu smutné. Nepochopím, jak tohle může někdo udělat. A to si říká člověk!

Ivana Jirková

Čtyři koťata nabízím k odběru! Nabízím krásná koťata, čtyři kocourci, věk tři měsíce, barva - dva černí, jeden šedý mourovatý a jeden bílošedý. Koťátka jsou čistotná, chodí na písek, hravá a přítulná. Nechci je dát do útulku, ale nechat lidem, kteří je budou mít rádi.
Dana Lapešová, dana.lapesova@medicon.cz, tel. (02) 6136 3164
Sv. František O paní z Nadace sv. Františka z Assisi psala v Dumce paní M. Marysko.

Našla se angorská kočka Už asi týden u nás žije na dvorku spolu s našimi velká asi angorská kočka (kocour-nevím) dlouhosrstá, světlounce rezavá a bílá. Je to zřejmě kočka chovaná doma a asi se zaběhla. Zatím se jí snažím krmit, když mi dovolí se přiblížit. Je asi chudinka v nezvyklém prostředí stresovaná. Praha 4 - Pankrác, blízko parku Jezerka. (18.12.2000).
Ptejte se na adrese MiroslavNemecek@seznam.cz
Ztratil se rezavě plavý kocourek Dne 24. listopadu 2000 se ve Valtířové (obec u Ústí nad Labem) ztratil osmiměsíční evropský kocourek jmenem Ringo. Je rezavě plavý kocourek s bilým límcem, náprsenkou a packami. Je krátkosrstý, ale srst ma hustou a jemnou. Protože jsme ho naštěstí nenašli přejetého, je pořád naděje, že ho někdo odvezl. Je hodně mazlivý. Za jakoukoli zprávu děkuji.
Olivová, tel.: 047/51 45 203
e-MAIL: Olivova@pf.ujep.cz

Upozornění: Kdo v tabulce měr a vah koček nemá ještě svého miláčka, musí Dumce jeho míry poslat - měr i vah bylo HODNĚ, ale momentálně to vypadá tak, že jsou všechny dostupné kočky a kocouři změřeni a do tabulky zapsáni :-). Poslední pokračování týkající se vážení a měření najdete hned 17.ledna 2001, jakož i archiv měření a vážení, který je v přehlednější podobě na konci tabulky.

Jste čtenář(ka) Dumky od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
Počet přístupů na stránku zjišťuje WEBovský počítadlo
		Odkazy na Dumku a PET pro jiné WWW stránky