Následující příběh jsem se rozhodla zveřejnit z toho důvodu, aby byl varováním všem lidem, kteří mají rádi své miláčky; aby se vyvarovali chyb, kterých jsem se já dopustila a na které nejsem v žádném případě pyšná.

"Pojďte si tu svini chytit, ode mě se nenechá".

No, neřekla jsem na to ani půl slova, jen jsem si v duchu pomyslela, co se tomu (jako zkušená chovatelka, za kterou se pokládala) tak diví. Je to přece kočka. Vešla jsem s ní do domu a začala stoupat po schodech. Během tohoto stopupání mi paní M. vysvětlila, proč chtěla Belindu chytit: chtěla ji dát do přenosky, aby tam vyčkala našeho příjezdu. Tuto úvahu jsem nechápala, ale mlčela jsem. Paní M. pokračovala: no a při tom svém pokusu ji chytit, převrhla misku s vodou, takže bude nejspíš mokrá a vůbec je to pěkná potvora - skákala prý do výšky minimálně jednoho metru a proti ní. Tak ji tam musela nechat. No a aby to prý nebylo všechno, tak se tam ještě posr...a. Na to jsem si vduchu řekla, že je to opravdu nepříjemné, ale ne neřešitelné. Když jsme konečně stanuly před oněmi dveřmi, vznesla na mě paní M. otázku: "myslíte si, že se od vás nechá chytit? Pozná vás?" To jsem se už neudržela a odpověděla: "paní M., vždyť je to moje kočka, tak proč by se ode mě neměla nechat chytit?" S touto odpovědí na rtech jsem otevřela dveře a vstoupila. No, nevstoupila jsem hned. Jednak proto, že jsem zůstala překvapením stát na prahu, protože jsem se nacházela na WC. Což o to, ale toto byla místnůstka tak cca 1 x 2 m, kde na zemi byly dlaždice, kousek nějaké staré deky (opravdu jen kousek), příšerná přenoska z lepenky a klosetová mísa. Nebylo zde topení a venku bylo pod nulou, protože byl únor. Druhým důvodem, proč jsem nevstoupila ihned dovnitř, byla skutečnost, že jsem musela dávat moc dobrý pozor na to, kam šlapu, abych "něco" nevyšlápla. Bylo tam dobrých cca 10 hromádek volně ložených na zemi. Kálecí misku jsem neobjevila. S pohledem pozorně upřeným k zemi jsem udělala krok dovnitř. Tam se v koutku na holé zemi krčila moje Belinda s pohledem upřeným do rohu a očima jak mlýnské kameny. Zjevně byla v těžkém šoku. Promluvila jsem na ni, ona na mě mňoukla a já ji opatrně vzala do náručí hřbetem k sobě, protože byla neuvěřitelně špinavá. Okamžitě si začala příst. Paní M. mi koukala přes rameno a jenom poznamenala: "No to jsem blázen, ona se od ní nechala chytit." Já jsem mlčela, protože jsem jednak nemohla vztekem ani promluvit a navíc jsem si pomyslela, jak se může "tak zkušená chovatelka" něčemu tak zcela normálnímu divit.

Jenže: další den dostala Belinda průjem. No budiž, říkala jsem si, po tom, co prožila a kde ty 3 dny byla, žádný div. Ale ono to trvalo i další den. To už normální nebylo, takže jsem s ní zkončila na veterině. Belinda dostala něco proti průjmu, ale absolvovala i vyšetření ultrazvukem, protože jí paní doktorka nahmatala něco hutného v břichu. Naštěstí to byly jenom chlupy, které si slízala po mé koupeli. Kromě toho jí paní doktorka ještě našla tržnou ránu na zádech dlouhou asi 1,5 cm (kde se tam asi vzala?). Rozhodně to nebylo od kocoura. Když jsem paní doktorce vylíčila, kde jsem Belindu měla, moc se tomu divila, protože paní M. také z doslechu znala jako velmi zkušenou chovatelku.