| |
II. Kocour předrevoluční
Motto: Dlouho se zabývám myšlenkou, že i já napíšu do své oblíbené Dumky své kočičí zkušenosti a příběhy. Ale času je málo a voda stoupá, jak praví klasik... Když jsem Dumku objevila, měla jsem 6 koček a pocit, že to trochu přeháním :-).
Dnes jich je 10 (ale už jich bylo i 13) a v mých pocitech převládá odevzdání se osudu, protože Dumka jasně dokládá, že nejsem sama, že podobně postižených, kteří propadli kočičímu šarmu, jsou jen u nás stovky a celosvětově tisíce, a že je to dobře. Že to vypovídá o dobrých lidských vlastnostech, soucitu, lásce, zodpovědnosti. O lidech, kteří nejsou lhostejní. Zdá se mi, že právě tyhle vlastnosti dávají světu naději do budoucnosti. |
Murphy říká, že když se vše zdá být v pořádku, něco jsme přehlédli. My s maminkou jsme přehlédly a nezakalkulovaly naši povahu. Kočkopsí pohoda vydržela sice pár let, ale těsně před tím, než "čas oponou trhnul", trhlo na nás znovu.
Byl říjen 1989, projednávala jsem tehdy s jedním kolegou z práce něco u vrátek a všimla jsem si krásného kotěte venku na chodníku. Až se ve mně srdce zastavilo. Někdejší rušná výpadovka z dob mojí babičky se postupem doby změnila ve frekventovanou křižovatku, snad třetí nejrušnější v tehdejší Plzni. Krásnému černému tvorečkovi v bílých ponožkách šlo o život!
Ale nedokázala jsem zareagovat, maminčin kategorický zákaz mně nedovolil :-/. Roztržitě jsem dokončila jednání a s myšlenkou na nešťastníka v nebezpečí jsem se vrátila ke své práci, ale nemohla jsem se soustředit. Nakonec jsem ho šla hledat, ale kotě nebylo nikde vidět...
Za malou chvíli se však ozval štěkot. Pepíček vyřešil to, co já jsem řešit nedokázala. Vlákal nějak kotě do bezpečí zahrady a zahnal je na strom :-).
Zachránila jsem kotě ze stromu a vzala je domů s tím, že mu najdeme nový domov. Ale nepodařilo se a kocourek zůstal. Byl moc krásný, černý s bílou hubičkou, bílou náprsenkou jako u fráčku a bílými ponožkami na všech čtyřech tlapkách. Tak jako Zevrátek, i on si vlastně přinesl jméno s sebou - začali jsme mu říkat Hubička.
Povahově byl hodně temperamentní, když se s námi chtěl kočkovat, bylo zapotřebí silných kožených rukavic a pevných nervů, zároveň byl ale poslušný, a když jsme ho uložily spát do košíku, zůstal tam vzorně celou noc.
Zevrátek na mladíka ani příliš nezahlížel. Přízeň jsme se snažily dělit rovnoměrně a mladého rozveru jsme napomínaly hned, kdykoli si začal dovolovat.
I Hubička si velice rozuměl s Pepíčkem, pravidelně sedávali spolu u zahradní branky, hlídali a řídili provoz na křižovatce, pes pod třešní na jedné, kocour pod jalovcem na druhé straně. Zesílené hlídky byly tou dobou ostatně na místě, protože Hubička k nám přišel sotva měsíc před revolucí, která bohužel nepřinesla jen samé klady, jak jsme si tenkrát bláhově mysleli.
Zevrátek nehlídal. Jako jediný nekastrovaný z našich kocourů měl své specifické povinnosti a plnil je se svědomitostí přímo příkladnou, leckdy i přehnanou. Slýchaly jsme jeho smutný zpěv za nocí z přilehlých zahrad. Nedbal žádné nepřízně počasí, když povinnost zavolala, vždy vyrazil. Musel být mezi kočkami dost oblíbený, sousedovic trojbarevná kočička si pro něj chodila až na samý práh domu :-).
Pravidelně míval nejvíc napilno kolem vánoc. Tehdy se přicházel jen rychle najíst a hned zase pospíchal ven. My jsme s maminkou moc stály o to, aby s námi taky slavil pod vánočním stromečkem, ale Zevrátek nikdy neměl čas :-(.
Tehdy, ačkoli jsme to ještě nevěděly, jsme se už řítily do budoucnosti v kočičím vlaku, z něhož snad ani nelze vystoupit. Necelý rok po Hubičkovi přišla Kráska. Maličké šedé mourovaté koťátko našli u strýčka v zahradě. Můj strýček byl taky kočičí člověk a když už bylo kotě doma, chtěl si ho ponechat.
Koťátko bylo drobounké, vešlo se celé do jeho dlaně, kde s oblibou spávalo, a snad by vše dopadlo úplně jinak, kdyby... Jejich kocour totiž miloval mléko, kombinoval je s kočičími chřupkami a celkem dobře je snášel. Jenže koťátko po něm dostalo hrozný průjem a bylo den ze dne menší a ubožejší. Už nedoběhlo včas na písek a zřejmě nastaly obavy o vnoučata kvůli hygieně. Nabídla jsem tehdy v napjaté situaci, že vezmu kotě k nám a až ho postavím na nohy, najdu mu nový domov.
Dalo to perných 14 dní práce, než jsem kočičku vykřesala z nejhoršího a dodnes nechápu, jak se mi to vlastně podařilo, protože když k nám přišla, neudržela v sobě vůbec nic. Krček slabší než prst, postavička jako skřítek :-/. Ale úspěch léčení se nakonec dostavil, z nového bydla však nebylo opět nic.
Strýček byl dotčený, protože on věc pochopil tak, že kočka bude jeho a smí si ji nechat u nás. Absurdní na celé věci bylo, že když ji k nám stěhoval, strčil ji prostě do tašky a odnesl. A urazil ji tím! Tak nesmírně, že s ním už nikdy nepromluvila, ať se snažil a lísal sebevíc...
Naopak, zamilovala si hrozně maminku a celé hodiny trpělivě sledovala televizi z jejího náručí. Taky s ní spala v posteli. Používala speciální metodu, hrozně legrační :-). Seděla na člověku nahoře, a jak se v noci obracel, přešlapováním přelézala na břicho, rameno nebo záda, podle toho, co bylo právě nejvýše. Vím to proto, že párkrát, když byla maminka mimo domov, taky mě Kráska poctila svou přízní :-).
Tři kočky a pes normálním lidem stačí a my s maminkou jsme samozřejmě nechtěly náš zvěřinec dál rozšiřovat. Zevrátek sice dál chodil po svých nočních toulkách a zpíval kočičím krasavicím v celém okolí, ale Hubičkovi jsme se rozhodly toulky zatrhnout. Pro svou tmavou barvu byl v noci na ulici víc v nebezpečí, a tak, když začal skuhrat po kočkách a značkovat po domě, absolvoval důležitou operaci, během 14 dnů se uklidnil a od té doby byl každým dnem roztomilejší.
Především jsme ale měly jasno v jednom - nejdůležitější ze všeho bude nechat vykastrovat včas Krásku...
Růža Vaništová
Pokračování v červnu.
P.S.: Můžete si přečíst i první díl vyprávění, který vyšel před týdnem a jmenoval se I. Jak jsme přišli ke kocourovi.
Paní Šmídová navrhla, že by bylo docela zajímavé, kdyby čtenáři Dumky napsali příspěvky o tom, jak jejich miláčkové byli dlouho mimo domov a jaká je nejdelší doba, za kterou se jejich kočičky zase vrátily. Raději však příběhy s dobrým koncem, jako byl ten o Františkovi, který tenhle nápad inspiroval...
Nejnovější výzkum koček vyprovokovala :-) Marie Crossette, když ve dvou pokračováních (1 a 2) popsala skoky svých koček. Odkazy na dalších devět povídání vyšlo v minulém roce (2002). Letos první příspěvek (celkově desátý), poslal Jiří Doležal.
Zkušenosti s tradičními i netradičními pamlsky jak si je oblíbili Vaši chlupatí miláčci můžete posílat Dumce. První příspěvek na toto téma si přečtete v povídání Maxi Marysko, druhý od Dagmar Milatové, třetí od Magdy, čtvrtý od Ivany Jirkové. Celkem jich loni (2002) a předloni (2001) vyšlo v Dumce dvacet šet (26). Úplný seznam najdete v loňském roce, specialně ale doporučuji třicáté páté povídání od Jitky - jmenuje se Dieta podle Kočky. Další povídání budou snad následovat letos.
Kdo v tabulce měr a vah koček nemá ještě svého miláčka, musí Dumce jeho míry poslat - měr i vah bylo HODNĚ, ale momentálně to vypadá tak, že jsou všechny dostupné kočky a kocouři změřeni a do tabulky zapsáni :-). Poslední pokračování týkající se vážení a měření najdete hned 16.dubna 2002, jakož i archiv měření a vážení, který je v přehlednější podobě na konci tabulky.
|
Hledá se nový domov
pro asi !!! dvacetiletou kočku, která žije na jednom brněnském sídlišti a hrozí jí utracení. Informace na tel.čísle: 547 212 303 po-pá 8:00 - 14:00 nebo E-MAIL: helaza@msn.com |
Sv. František
O paní z Nadace sv. Františka z Assisi psala v Dumce paní M. Marysko a po roce také paní Marie Crossette. Jak lze případně Nadaci přispět se dozvíte zde.
|
OS podbrdsko
& Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi
& Kočky-online.cz
si Vás dovolují pozvat na 3. celostátní umísťovací výstavu opuštěných koček,
která se koná 27. dubna od 10 do 17 hodin v Mramorovém sále paláce Lucerna (Václavské náměstí, Praha).
Stejně jako na předchozích umísťovacích výstavách je i nyní cílem najít dobrý domov pro co největší počet opuštěných koček a shromáždit krmení pro ta zvířata, která si z výstavy domů nikdo neodnese (a také ta, která do útulků přinese jarní přívalová vlna nechtěných koťat). Proto je vstupenkou na výstavu konzerva krmení pro kočky. Na výstavě uvidíte kočičky ze:
Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi, OS podbrdska, 1. společnosti za práva koček, Macíka Černiv, Kočky v tísni Litoměřice, Felcy Louny a Dášenky Lučany.
Ve výstavních prostorách si budete též moci koupit za výhodné ceny chovatelské potřeby (krmivo, toalety, WC, hračky, škrabadla, pamlsky a vitamíny) pro své domácí mazlíčky. Jako již tradičně budou prodávány i různé kočičí drobnosti v charitativním krámku.
Vítáme všechny, kdo chtějí s přípravou výstavy pomoci, potřeba je hlavně tisknout a vylepovat propagační plakátky (v okolí bydliště, na pracovišti aj). Podrobné informace o výstavě najdete na akce.kocky-online.cz.
Vyjádřete soucit s opuštěnými zvířaty, přijďte se na výstavu podívat, i když o pořízení kočičího společníka aktuálně neuvažujete! Každý návštěvník a jeho vstupenka pomůže!
|
|
Ráda bych našla nový domov pro tyhle číči,
protože z Dumky se nám i na čistokrevné kočky ozývali fajn lidi :-) - jmenují se Daisy a Oskar. Petra.
|
Sedmiletá černá číča hledá nový domov
Svízelná situace mne nutí využít Dumky jako cesty k jejímu řešení. Nedávno mi zemřela maminka a zůstala po ní pěkná, milá sedmiletá černá číča. Nemohu si ji bohužel vzít k sobě, což mne velmi mrzí; mám totiž v rodině alergiky a to hned v počtu dvou kusů :-(.
Současně se mi ovšem zdá nemyslitelné utratit zvíře, které si "odsloužilo" svá léta a - ač nikoliv nejmladší - je v podstatě zdravé. Píši v podstatě, protože je tu jeden háček, který celou situaci velmi komplikuje a milou kočku poněkud hendikepuje - musí držet speciální dietu (vzhledem k výskytu ledvinových kamínků) a užívat antiepileptika.
Proto hledám hodného člověka, který by ustál tyto menší problémy a poskytl kočce nový domov. Až překoná počáteční plachost, odvděčí se zvíře mírnou a mazlivou povahou. Jsem případně ochoten se na péči o kočku i podílet, a to tak jak se předem dohodneme.
Děkuji za pomoc Kolář, mobil: 724 152 029 nebo tel. 224 322 951 večer.
|
|
|
