O ztracené a nalezené Anince
Minulou středu prosila paní Šmídová Dumku o uveřejnění inzerátu s žádostí o pomoc při hledání ztracené Aninky - inzeráty už asi dávno rozvěsila v okolí svého bydliště. Prosba ve čtvrtek vyšla v Dumce a v pátek jsem si přečetl radostný MAIL, že se Aninka (sama) našla!!! Dnes si v Dumce můžete přečíst genezi celého příběhu - lze ho také zařadit do "rubriky", kterou paní Šmídová sama vymyslela - šťastné kočičí návraty domů.
Jsem rád, že to byl příběh s Happy endem :-). Je z něho vidět, jaké myšlenky se člověku "honí v hlavě", když zoufale hledá svého kočičího kamaráda, a taky že nadějě umírá poslední...
Přeji Vám všem, aby se Vám podobné situace, ve které byla minulý týden paní Šmídová, zdaleka vyhýbaly.
4.2.2004
Bohužel mám dnes špatnou zprávu. Už to bude týden, co zmizela Aninka. Ve čtvrtek 29.1.2004 dostala ráno najíst a v poledne ji ještě viděla sestra sedět v chodbě v přízemí na okně. Odpoledne jsme ji už neviděli, jako by se po ní zem slehla. Prohledali jsme celé okolí, všude jsme se ptali, zda o ní někdo něco neví. Zatím bezúspěšně. Mám už strach, že se jí něco zlého stalo.
Podezření mám na jednoho souseda, ale nic mu dokázat nemohu. Jen vím, že nemá rád kočky, honí je z jejich zahrady a střílí ze vzduchovky, údajně "jen" po holubech. Pořád jsem se utěšovala, že omylem zůstala někde zavřená, ale už je to dlouhá doba a navíc jsme vše prohledali. Zlé je na tom také to, že kocourek sousedky měl nedávno poraněnou nožičku, byl operován a následky si ponese již celý život. Její kočička byla asi před dvěma lety poraněná na hlavičce a z boule, která jí na hlavičce zůstala, se vytvořil nádor a nakonec musela být uspána :-(.
I Aninka měla asi před měsícem poraněnou pacičku a trochu kulhala. Je vidět, že v okolí někdo kočkám ubližuje. To vše jsem si bohužel dala do souvislosti až nyní, kdy mi to sousedka řekla. Člověk, kterého podezírám, žije v sousedství již spoustu let. Jejich zahrada a dvorek sousedí se zahrádkou, která je hned vedle naší. Vzpomněla jsem si, jak před lety mi někdo postřelil Tomíka do hlavičky. Na štěstí toto zranění přežil, ale posléze se ztratil a nikdy jsem ho už neviděla.
Stejně tak se mi před lety ztratil bilo-mourovaný kocourek Honzík. Bylo to kotě od naší Mindičky. Když mu byly dva roky tak i on zmizel a nikdy se nevrátil. Od té doby jsem raději žádnou
ze svých koček ven nepouštěla, až nyní Ajdičku s Aninkou. S nimi to ale bylo a je těžké. Ani jedna nechtěla jít do bytu. O to více se nyní budu bát o Ajdičku.
Nevím, jak ji přinutit zůstat stále jen v bytě. Určitě by se jí to nelíbilo. Aninky je mi moc líto. Byla hodná a vůbec se netoulala. Zdržovala se jen na našem dvorku a zahrádce, nebo ve svém pelíšku v chodbě našeho domu. Jen občas zavítala na dvorek a zahrádku v sousedství. Možná se
jí to stalo osudným...
...
Nerada bych sousedovi křivdila. Byla jsem za ním se také na Aninku ptát, jenom zda ji neviděl a nebo zda nemohla zůstat omylem u nich na zahradě zavřená v dílně nebo v garáži a jeho reakce byla velmi podrážděná, okamžitě se naježil, proč by ji tam zavíral. Když jsem řekla, že si nemyslím, že by ji tam zavřel schválně, tak řekl, že jí nejspíš někdo něco udělal. Vyznělo to skoro tak, jako by o tom něco věděl.
Šla jsem za ním pak ještě jednou, to už se choval daleko vstřícněji, ale možná to bylo proto, že jsme šli celá rodina a trochu se zalekl. Říkal, že mu vadily jenom tři kočky sousedky, které k němu stále chodí na zahradu. Po naší kočce se prý ještě podívá. Moc mě nepřesvědčil, ale chovali jsme se k němu slušně. Se vzduchovkou byl bohužel dříve viděn a nabízel "prý", že okolí takto holubů zbaví.
Byla bych moc ráda, kdybych se mu mohla za své podezření omluvit. Kéž bych se dověděla co s Aninkou je, nebo ještě lépe, kdyby se mi vrátila.
...
Byla bych ráda, kdyby se třeba i přes Dumku Aninka našla. Jako jednu z možností jsme uvažovali i to, že vyběhla na ulici, kde zazmatkovala a skočila někomu nepozorovaně do auta. Mohla být tak odvezena někam daleko. Naproti nám v ulici je prodejna instalatérských potřeb a stále tam přijíždí dost aut. V dodávce by se jí nemuseli hned všimnout. Třeba je někde v neznámém prostředí a domu netrefí. Stále se takto utěšuji. Možná mi někdo o ní podá zprávu.
5.2.2004
Včera jsem, ze strachu aby Ajdička nedopadla také tak, ji odchytila a mám ji doma. Nevím ovšem jak dlouho to vydržím. Je evidentně nešťastná i když se hodně mazlí. V noci a ráno pořád mňoukala, ráno nechtěla jíst a na záchůdek také nešla. Nikde nic neudělala, ale dlouho to takto držet nemůže. Nevím co mám dělat, zda pro ni nebude lepší dát jí zase svobodu nebo čekat a doufat, že si zvykne...
...
Mám strach, že pokud to s Ajdičkou nebude doma snesitelné a pustím ji, že na mne zanevře a nebude už chodit ani na jídlo. Včera jsem ji musela ještě ke všemu trochu vystříhat zacuchané chlupy. Je dlouhosrstá a dlouho jsem neměla možnost ji česat, tak to podle toho vypadalo. Dříve jsem ji občas učesala když měla koťata. To byla méně plachá.
Při střihání byla dost trpělivá, ale určitě se jí to nelíbilo. Je to s ní složité. Nechápu, že se za tu poměrně dlouhou dobu, co se o ni starám, ještě neochočila. Aninka byla také taková. Mají mě rádi, jako jediného člověka, ale tak nějak na dálku a s odstupem.
Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala. Podle dnešního příběhu v Dumce, se i divoká kočka ochočí a stane se z ní domácí mazlíček. U Ajdy s Aninkou se to nestalo a přitom jsem se o to také pokoušela. Přiběhly na zavolání, když jsem přišla z práce tak mě vítaly, ale vše jenom na dálku. Při snaze o bližší kontakt vždy utekly.
Možná to je opravdu tím, že jako malá koťata nepřišly do styku s člověkem a pak už bylo pozdě. Navíc to pro ně nebylo životně důležité. Já jsem jim ponechávala volnost a přitom jsem jim
poskytovala dostatečnou péči. Víc nepotřebovaly.
...
Třikrát sláva! Aninka se přesně po týdnu vrátila. Před chvílí mi volala sestra, že Aninka je na dvorku a čeká na mne.Už jsem tomu skoro nevěřila, že se nám vrátí. Všichni z toho máme velkou radost. Od manželky bratrance, která bydlí také v našem domě, dostala už mlíčko s piškoty. Vypadá prý docela dobře. Nezdá se ani nijak hubená, ani poraněná. Bůh ví kde byla, ona nám to nepoví...
Ale hlavně, že se vrátila. Těším se až ji uvidím, až mi přiběhne zase naproti. Doufám, že je to opravdu ona a že si ji moje matka a manželka bratrance nespletli s nějakou jinou kočičkou. Asi se půjdu sousedovi, kterého jsem podezírala, že Anince něco udělal, večer omluvit.
6.2.2004
Aninka se skutečně včera vrátila. Pryč byla téměř na hodinu celý týden. Kde ten týden byla je pro mne záhadou. Vrátila se v dobrém stavu, čistá, jen hladovější než jindy. Protože byla před svým zmizením docela tlusťoučká, tak nevypadá ani po tom týdnu, že by viditelně pohubla. Byla ale opravdu šťastná, že je zase doma ve svém pelíšku na chodbě.
Když jsem se vrátila odpoledne z práce, tak mi běžela po chodbě naproti a moc mi toho navyprávěla :-), bohužel jí málo rozumím a tak jsem se nedověděla, kde po celou tu dobu byla. Aninka je vůbec taková povídavá kočička. Jak byla šťastná, že je zase u nás, tak vešla alespoň k nám do předsíně a jedla tam.
Jenom musely zůstat dveře otevřené. Když jsem je zkusila zavřít, tak přestala jíst a začala žalostně mňoukat. Tak už jsem to znovu nezkoušela :-/.
Zatím stačí, že se pokouším držet doma Ajdu. Ani to není jednoduché. Druhou noc jsem se pořádně nevyspala. Vždy kolem třetí hodiny začne mňoukat a chtěla by jít ven. Manžel tvrdí, že ji takto týrám. Zkusím to ještě nějakou dobu vydržet. Snad si zvykne. Je to velice mírná a mazlivá kočička. Jen je pořád hodně plachá.
Vždy se bojí, když ji vezmu do náruče. Pro pohlazení si chodí hodně často. Nesmí se k ní ale přiblížit naše kočky, to pak na ně syčí. Kocourům ona nevadí, zato Wanilka není vůbec nadšená. Je na ní vidět, že na Ajdičku žárlí :-(. Ona sama není nijak moc mazlivá, celkem si vystačí sama a pomazlit se přijde jenom občas, když má chuť. Zato teď co je Ajda doma, tak by se mazlila pořád a na Ajdu zvláštním výhružným způsobem křičí.
Snad to všichni nějak zvládneme.
...
Večer jsem se šla opravdu sousedovi omluvit. Soused ale moc příjemný nebyl. Řekl, že vytušil, že ho podezírám i když jsem mu nic takového neřekla a že ho to urazilo. Mám prý si kočky držet doma a ven je raději nepouštět. Teď se vrátila, ale příště by se už vrátit nemusela. Jsou prý lidé, kteří kočky i jedí... A navíc v okolí teď nejsou žádní ptáčkové od té doby co jsou tam kočky.
Z jeho řeči bylo vidět, že kočky nemá rád a navíc hlavně nemá rád naší společnou sousedku a její kočky. Neměla jsem z něj příliš dobrý pocit. Trochu mi to zkalilo radost. Budu se teď o kočky hodně bát. Ajdu se snažím zatím držet doma a pokud se to povede a manžel to vydrží, tak bych to postupně zkoušela i s Aninkou.
Problém je, že nemáme příliš velký byt a těch kočiček už je docela dost...
M.Šmídová
P.S.: Dnešní příběh se šťastným koncem jsem doplnil obrázky Dumky, které vyfotil kamarád Mili, když se nám spolu se svojí ženou - Míšou - starali o Dumku v době naší dovolené v Krkonoších. Ferda
