Kočky a já
Přišel k nám Oskárek
(3. část)
V prvním dílu jste se mohli dočíst, jak si Šišinka podmanila tatínka a jak byla na kastraci; ve druhém dílu jsme poznali novou hlavu rodiny :-), pastvu na chatě a začali léčit epilepsii.
Než budu pokračovat dalším přírůstkem do naší rodiny, měla bych se asi trochu vrátit k osobě mé maminky. To, že je kočkomil, jsme si už řekli, my jsme ale posléze zpozorovali, že tato její úchylka nejenže se s příchodem Šišinky nevyléčila, ale naopak začala vzrůstat :-)). Nakonec jsme začali mít strach, že posbírá na ulici všechny chudinky opuštěné kočičky, co jich po Praze a na chalupě běhá a my se budeme muset odstěhovat :-).
Moje maminka pracuje v jedné pražské nemocnici jako "Vedoucí operativní evidence" (krásná funkce, což?) a jelikož se stará o inventury a má v malíčku veškerý hmotný i nehmotný majetek nemocnice, docela přirozeně do tohoto majetku zahrnula i početné kočičí stádo, které se v areálu nemocnice pohybuje. Dokonce dokázala zblbnout i své kolegyně v kanceláři, takže ani nemusí mít strach, že kočičí bezdomovci zhynou hladem, když je v pracovní neschopnosti.
Nemocniční kočky mají svůj vigvam pod jedním rozložitým keřem, který se snadno pozná podle nepřeberného množství misek, kde si každý gurmán vybere, na co má chuť - granule, konzervy, kapsičky, občas i kousky kuřecího masíčka, rohlíky v mlíčku, nebo je snad libo kousek salámu? A z této kočičí spodiny pochází i další obyvatel našeho bytu.
Jednou maminka přišla domů s tím, že se v nemocnici objevilo přítulné mourovaté koťátko, co inklinuje spíš k lidem než ke své smečce (tím si také maminu získalo :-)). Viděla jsem na mamince, že se sama pomyšlení na druhou kočičku doma zalekla, nicméně ta myšlenka tu byla a stačilo si na ni pouze zvyknout.
Jelikož je má matka také inteligentní dáma, začala se rozhlížet, komu by koťátkem coby kukaččím vajíčkem udělala radost. Její pohled padl na mou sestru a ta to měla spočítané. Moje sestra má byt přes ulici od nás a v tu dobu tam byla zoufale sama a bylo potřeba jí zařídit nějakou společnost (proč by ona měla nerušeně spát, když nám se to nedopřeje?).
Na druhou stranu ani nedalo tolik práce tohle všechno sestře vysvětlit, takže se stalo, že další den můj zmanipulovaný otec :-) zajel do nemocnice autem, vyzvedl maminku s kocourkem z práce a stavili se u pana doktora. Tam se kočičí kluk dověděl, že se jmenuje Oskárek, na důkaz čehož mu lupli dvě očkovací injekce do zadnice a tradá k sestře domů.
Oskárek se projevil jako čistotný a milý kocourek, který hned ví, k čemu je v rohu předsíně ta bednička s bentonitem, co při zahrabávání dělá tak úžasnej brajgl... Jinak to ale byl trouba (maminku to potěšilo, protože i na kočičí populaci si ověřila rozdíl v inteligenci mezi ženami a muži :-)))). Ve svém raném kotětství zřejmě od někoho vyfasoval pár ran násadou od koštěte, protože se hrozně bál všech předmětů, co i vzdáleně připomínaly lopaty, hole, košťata a různé násady. Z tohoto zážitku si asi také odnesl tik v pravém oku :-(.
Jelikož sestra stále udržovala s naší rodinou úzké a vřelé vztahy, byl u nás Oskar jako doma a Šíše nezbývalo, než ho přijmout. Chvíli si na ten pocit zvykala a aby neztratila tvář, občas na něj zasyčela. Trouba si z toho nic nedělal, přijal své místo podřízeného a my opět sestoupili na společenském žebříčku o jeden stupínek níže :-/.
Také jsem si všimla, že tento živý a milý kocourek vedle naší blondýny pomalu ale jistě upadá do lenosti, až se z něj stal stejný pecivál, jako je ona. Nicméně zpočátku dováděl velmi roztomile a snažil se zapojit do hry i kočičí dámu, která se nedala. Také u něj trvalo celkem dlouho, než se přeorientoval na spaní v noci, ale jelikož byl opravdu hodně fixován na lidi, nedalo to takovou práci jako u Šíši.
Tím, že je Oskárek kocour, odpadly u něj ty nepříjemné stavy, kdy kočičky pláčou jako malé dítě, ale zase nastoupil děsný zápach z jeho moči. Oskar byl natolik úžasný, že neznačkoval po nábytku, ani neničil sedačky, ale i tak byl lehce cítit...
A tak přišel čas opět navštívit veterináře a udělat Oskárkovi bebíčko. I v tomto ohledu jsou na tom kocouři lépe, jelikož není třeba řezat bříško, takže si nejsem jistá, jestli Oskar vůbec dodneška pochopil, že je eunuch :-/.
Po úspěšné kastraci je Oskárek ten nejvoňavější kocourek, kterého znám (následně uvidíte, že jich znám hodně), hlavně když si ustele na čerstvě vyprané dece :-).
Markéta Matějková
P.S.: Vzhledem k okolnostem, které jsem popsala v předmluvě, bych ráda toto povídání věnovala své mamince, která mě (možná netušeně) uvrhla do víru kočičích událostí.
P.P.S.: Protože mourovatí jsou: Kačenka, Oskárek, Čenda, Kryštof a Ťapinka a rozeznáme je jenom my, budou popisky fotek se do zítřka potvrzeny či změněny :-).
Pokračování v půlce května.
