| |
IX. Jízdárenské intermezzo první
aneb vzpomínka nejen na Sandokana
Motto: Dlouho se zabývám myšlenkou, že i já napíšu do své oblíbené Dumky své kočičí zkušenosti a příběhy. Ale času je málo a voda stoupá, jak praví klasik... Když jsem Dumku objevila, měla jsem 6 koček a pocit, že to trochu přeháním :-).
Dnes jich je 10 (ale už jich bylo i 13) a v mých pocitech převládá odevzdání se osudu, protože Dumka jasně dokládá, že nejsem sama, že podobně postižených, kteří propadli kočičímu šarmu, jsou jen u nás stovky a celosvětově tisíce, a že je to dobře. Že to vypovídá o dobrých lidských vlastnostech, soucitu, lásce, zodpovědnosti. O lidech, kteří nejsou lhostejní. Zdá se mi, že právě tyhle vlastnosti dávají světu naději do budoucnosti. |
Jízdárenský oddíl, v němž jsem kdysi začala studovat jízdu na koni, ze mne nejspíš radostí nešílel. Shromažďovali se tam především lidé, kteří chtěli v jezdeckém sportu něčeho dokázat - a taky dokázali. V době, kdy já jsem začínala, začínala i přestavba objektu, který pamatoval určitě první světovou válku a snad i doby ještě starší. Všichni museli přiložit ruce k dílu.
Kriticky a s lítostí přiznávám, že jsem se moc nezasloužila. Poskládala jsem pár cihel, natřela kousek plotu a nějakou tu překážku, poskládala trochu sena a slámy. Měla jsem dost velkou nevýhodu v tom, že mezi 15 až 16letými dětmi se spoustou volného času jsem byla bába ke třicítce, s odpovídajícími povinnostmi doma i v práci, bez prázdninového volna, bez nadání k jízdě na koni a bez sportovní perspektivy.
Ale projevila jsem výdrž - a oni trpělivost a shovívavost. Nebyla jsem tam s nimi, ale spíš vedle nich, nejsem týmový pracovník, jsem spíš sólista. Ale vryli se mi za tu dobu do srdce i do paměti. Tak, jako celá jízdárna. To totiž nejsou jen koně, ačkoli o ty jde především.
Ale na jízdárně se setkávají lidé ve jménu svého koníčka koně a život s koněm je přepestrý kaleidoskop dobrodružství a příhod, kuriózních, veselých a bohužel i smutných, a tak jako soužití s každým živým tvorem s sebou přináší obohacení naší čistě lidské existence. S sebou koňáci přivádějí své čtyřnohé přátele, psy, kteří se většinou vespolek dobře znají a snášejí a krásně si spolu hrají. Je opravdu legrační, když se sejde nějakých sedm až jedenáct psů nejrůznějších ras, včetně podvraťáčků, a svorně dovádějí v areálu jízdárny, zatímco jejich pánové a paničky pilují své sportovní dovednosti.
Jízdárna je i útočištěm koček.
Většinou těch nechtěných, pro které by se jen těžko jinde našlo místo, nebo kočiček, kterých se dětem zželelo, ale rodiče neustoupili. Mnohá koťátka se zde také narodí. Stanou se ochrannou armádou proti stovkám a tisícům myší, které se na jízdárnu dostávají spolu se senem a slámou. Starají se, aby navzdory myší armádě na koně přece jen něco zbylo.
Narozdíl od psů nejsou tak nápadné a dobře viditelné, pracují téměř v ilegalitě, zato ale pilně a neúnavně. I když neviděny, jsou na jízdárně vskutku doma. Tiché a nenápadné stíny, jejichž směna začíná, když lidská a psí končí. Nekastrují se, navzdory jakékoli péči jejich život většinou nebývá dlouhý, neboť rizika jsou vysoká :-(.
Nezbytná dopravní obsluha a naše moderní automobilová doprava si vybírají svou daň. Jízdárny bývají situovány na okrajích měst a současná blízkost jak civilizace, tak divočiny dohromady představují dnes stejné nebezpečí, jako byla ta, kvůli nimž pramáti kočka kdysi dostala do vínku svou bohatou plodnost.
Kočky na jízdárně jsou všech a ničí. Ale vždycky se najde někdo, komu jejich osud není lhostejný, kdo se jich ujme a přilepšuje jim, co mu jen síly (a kapsa) stačí. U nás to byla starší paní, skoro bych řekla "matka oddílu". Sekala trávu, stříhala keře, zalévala okrasné plochy, vedla hodiny, vybírala příspěvky... a tak se samozřejmě starala i o kočky. Na jízdárně byla prakticky každý den.
Vybavuji si ji ve chvílích odpočinku, jak sedí na sluníčku a pilně cvaká pletacími dráty. Upletla nebo přepletla na jízdárně spoustu krásných věcí. Provázíval ji chundelatý černobílý pes, základ jízdárenské smečky, o které jsem už hovořila.
V době, kdy jsem kočičí situaci začala monitorovat, byla na jízdárně máma kočka a blíže neurčený počet kocourů, většinou jejích synů. Ten zvláštní stav mne zaujal, byla bych předpokládala, že koček bude stejně jako kocourů, případně že budou převažovat, protože kocouři jsou díky svým specifickým povinnostem a častým toulkám víc ohroženi. Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistila, že příčinou tohoto stavu byla zvláštní metoda kontroly porodnosti, kterou naše "matka oddílu" používala.
Odrostlá koťátka byla prozkoumána a roztříděna na kocourky a kočičky. Kocourkové zůstali na jízdárně, dílem proto, aby se postarali o myši, dílem proto, že nebylo nebezpečí, že přinesou koťata. Kočičky byly podrobeny onačejší proceduře - byly odblešeny koupelí v Ortosanu a po usušení odvezeny. Staly se součástí domácnosti této nevšední paní. Dotázána přiznala, že jich občas mívají doma až šest a že jim připadá nemyslitelné sledovat večer televizi bez kočičí asistence.
Jízdárenský kočičí klan se mezi sportující nadšence moc nepletl. Částečně jim zřejmě vadili psi, kteří s nimi přicházeli, částečně ruch, který s sebou sportování neslo, ale svou roli jistě hrála i vrozená kočičí opatrnost. Měli své pohodlí v suchu na malé půdičce přístavku, dostali svůj příděl od své milované ochránkyně, měli svou noční svobodu s patřičnou porcí dobrodružství a soudily, že víc jim netřeba.
Koťata, která čas od času někdo přinesl, bývala důvěřivější, leckdy, dokud byla ještě malá, šla z ruky do ruky - stále byl k dispozici někdo, kdo byl ochoten je chovat. Někdy byla jízdárna pro ně jen přestupní stanicí - jedno dítě kotě přineslo, jiné ho hned nebo po několika dnech odneslo domů.
Z nich ze všech mi utkvěl v paměti jeden krásný černý kocourek, chovací, ohromný mazlík a nesmírně oblíbený. Děti ho pojmenovaly Sandokan :-) podle seriálu, který se v té době zrovna vysílal, a kocourek na to slyšel. Nikdy nezapadl docela do jízdárenského klanu, proto jeho hlavním působištěm byly klubovna a stáj. Prostě - hájil přímo hlavní štáb.
Zpočátku jsme měli obavy, zda kocour nepoplaší koně a zda koně neublíží jemu. Ukázalo se ale, že obě strany jsou moudřejší, něž jsme předpokládali. Kocour se nedopouštěl ve stáji žádných ztřeštěností, ale rozvážně se věnoval lovu myší, koně zase dbali, aby kocoura nezašlápli, ba zdálo se, že jeho společnost celkem vítají.
Také jeho přítomnost v klubovně byla převážně bezproblémová, pokud pomineme incident s bábovkou, kterou ukradl jednomu z našich nejvytrvalejších jezdců, celou :-), ještě zabalenou v celofánu :-))). Zřejmě si chtěl něčím zpestřit vcelku jednotvárnou myší dietu. Tehdy ovšem padla kosa na kámen, protože Honza, který šel jezdit přímo z práce, spoléhal, že se bábovkou zachrání před jistou smrtí hladem a odmítl ji kocourovi přenechat. Pak už milého kocoura vždycky z klubovny vyháněl :-(. Ale kdykoli poodešel, my ostatní jsme Sandokana hned zase pustili zpátky.
Sandokan žil bohužel jen krátce :-(. Jeho důvěřivost se mu stala osudnou. Léto na jízdárně bývá obdobím svážení sena a slámy, přiveze se jedna várka a je nutné vyrazit pro další. Kocourek neopatrně usnul ve stínu náklaďáku mezi dvěma závozy slámy :-(((...
Má svůj hrobeček pod břízkou za kolbištěm, zůstal tam, kde byl rád, v samém centru dění.
Růža Vaništová
Pokračování začátkem srpna.
P.S.: Můžete si přečíst i prvních osm dílů vyprávění, které vyšly vloni a letos, jmenovaly se I. Jak jsme přišli ke kocourovi, II. Kocour předrevoluční, III. Znovu se rozrůstáme, aneb porevoluční kůň, kočičí populační exploze, IV. Krásčina koťata, V. Malé všeobecné kočičí zamyšlení, VI. Kočičí hry a hračky, VII. Kočičí trio aneb chovatelské začátky a VIII. Taky máte blechy aneb jak na parazity?.
P.P.S.: Protože paní Růža tentokrát neposlala fotky, sáhl jsem do archivu a připojil k jejímu povídání obrázky kocoura Colomba - 3 roky, 6 kg, britský modrý - od Martina Doležela.
Upozorňuji čtenáře Dumky, že v týdnu od pondělí 5.7. do pátku 9.7. Dumka z důvodů Ferdovy dovolené nevychází (týden) - jedeme s holkama na prázdniny k babičce :-).
Pro čtenáře (hlavně ty novější) je zde útěcha v podobě archivů z let 1998, 1999, 2000, 2001, 2002, 2003 a letošní - 2004. |
|
|
|
