Jak naše kočky ke jménům přišly...
(2.část)
První část povídání o jménech koček vyšla minulý měsíc.
Když kočkám vymýšlím jména dávám si záležet a nevyberu je okamžitě. Vždy jméno vymyslím, přiložím ke kočce, podívám se jak jí sluší a schválím nebo odhodím. Jméno se k ní musí hodit i za cenu, že nebude tak krásné jak jsem původně chtěla - ale musí ji vystihovat.
Také je zajímavé, že některá kočka na vybrané jméno zareaguje okamžitě :-), zatímco na jiné - nabízené - neslyší. I k tomu je třeba přihlédnout.
Někdy naopak vyberu jméno, které ke kočce sice nepasuje, ale má úkol podpořivý, řekla bych.
Kdy je třeba nějaký nedostatek vyrovnat či dokonce podnítit jeho anulaci.
Tak dostal například tenký, vyjevený a jakoby ledabyle provedený kocourek jméno Budulínek. Takové pohodové jméno. Znám Budulínka od malířky paní Kvěchové - to je přesně takový spokojený baculáček, s kudrnatými vlásky a dobrodružnou povahou.
Náš Budul je lekavý, nedůvěřivý, zcela obyčejně bílo mourovatě vybarvený, ještě s rezavým flíčkem na straně nosíku, jako když nepozornému malíři ucákla barva, když šel kolem vymalovat nějakou hezkou rezavou kočičku. Kožíšek má jakoby samou záplatu na bílém podkladu. Jedna je proužkovaná, jiná zas tečkovaná, jako když na něj nebyl čas a vzalo se co bylo po ruce. Tak aby se nám zakulatil a zklidnil a stal se z něj taky takový panáček dostal toto jméno.
Jeho černobílá sestřička Sisi k nám přišla spolu s ním taky jako bojavé koťě.
Zde ale byl zase jiný problém - ona se tak moc všem líbila, že málem špatně dopadla a chtěli si ji na dvoře nechat byť vlastně nezaopatřenou jen aby se na ni mohli pořád dívat a nikdo jim ji neodnesl.
Líbila se a přitom je to kočka podsaditá, s tukovým polštářkem na bříšku - syn jí říká pecínek. Má pořádný podbradek a oči protáhlé spíš dolů než do stran - jak smutný klaun. Na dovršení všeho má pod nosíkem namalovaný masivní černý nakroucený knírek. Kdyby to byl kocourek byl by to jednoznačně Porthos ze tří mušketýrů za mlada.
Ale je to holčička a navíc prý krásná (já to ne a ne vidět) tak jsem ten rytířský zjev potřebovala něčím potlačit. Jméno pro krásnou princeznu - a pak mě napadla ta císařovna :-). Prý byla krásná - rakouská císařovna Alžběta Sisi. No že z toho nakonec vyšel Sysel, to je věc druhá avšak logická :-).
Třetí sourozenec v této várce byla graciézní drobná panenka, také černobílá. Něco jako něžná víla, pěna, motýl, stejně tak neuchopitelná plachá a mizivá. A přitom tak upravená precizní, a bezchybná. Pořád mi nešlo najít jméno, které by to vystihovalo a přitom bylo použitelné. Je taková ulízaná jako Lízinka.
A jak to tak povídám na tu Lízinku zvedla oči a přistoupila opatrně ke mě. Co chceš? zeptala se. No a tak si to jméno vybrala, ač jsem jí původně chtěla vybrat něco vznešenějšího.
Máme taky kocoura, dnes už mu bude deset let a váží dobrých 7-8 kilo. Mimochodem ještě stále když jej to popadne lítá a dusá celým bytem a někdy s rozběhem skočí na opěradlo křesla tak prudce, že se velké těžké křeslo skácí dozadu. Pak se ovšem musí delší dobu vydýchávat, rozpláclý uprostřed pokoje :-).
Byl to náš první kocour novodobý (já měla kočky v dětství a v mládí ale moje děti až nyní). Přišel jako malé kotě a všichni se na něj moc těšili. Líčila jsem jim jak se kočičky krásně mazlí, ducají hlavičkami do oblíbeného člověka, přešlapují blahem a silně předou jako motorky.
Jenže náš kocourek se nechal chovat, nosit, oblékat do miminkovských šatiček, chodil na řemínku, udělal hop tam, kam se mu ukázalo a tak dál, ale byl ticho. Nezamňoukal, nezapředl.
Děti mi ani nechtěly věřit, že jinak kočky předou běžně. A tak jsem ho to učila - zabořila jsem mu hlavu do kožíšku a předla za něj: růůůů, růůů, růů.
Tak dlouho jsme mu to říkali - až, ač se jmenuje Damián, začal slyšet na to Rů. Tak nyní už dávno se jmenuje Rů neboli Růrinka. Ale dostalo se mu zadostiučinění - před lety jsme viděli dobrodružný film o nějakém statečném starověkém hrdinovi, kterému v jeho spravedlivém boji pomáhali veliký lev a orel.
A ten lev se překvapivě taky jmenoval Rů :-). Takže to není nějaké směšné jméno, nýbrž jméno velkolepé. A co víc náš Rů už dávno příst začal a je to předení velmi silné.
Dokonce se k stáru naučil i tu a tam zamňouknout. A když tvrdě usne, to byste se divili, pořádně pochrupuje :-).
Blanka K., A.Hammerová
P.S.: Ve svém povídání Vás paní Crossette vyzvala: Nezapomeňte Dumce napsat, proč jste své miláčky pojmenovali tak, jak se teď jmenují. Já se na ta povídání moc těším, byť se může zdát, že vznik jména je nasnadě... Ferda
P.P.S.: Dumka by od Vás potřebovala povídání a příběhy doplněné fotkami Vašich koček - to co jsme měli schováno v archivu už bylo použito a zbývá jen pár příběhů (taky díky tomu, že Dumka v prosinci nevycházela).
