Malý Micinčin výlet
Životy našich kočiček jsou v zimním období poněkud nudné a samy by asi rády ven, což v Praze není možné. Budu vyprávět o době, kdy jejich páníček a vrchní jídlonoš, tedy můj tatínek, byl na operaci a zatím ještě nebylo vše natolik v pořádku, aby mohl odjet tam, kde se kočičkám líbí.
V prvních dnech, kdy byl otec v nemocnici z toho byl špatný hlavně Micánek, všude ho hledal a tázavě po nás s mámou koukal, nějak si to nedovedl vysvětlit, úplně změnil své chování. A pak, že pro kočky jejich páníčkové nejsou důležití.
Na rozdíl od pejsků si ale kočky obvykle dávají dobrý pozor, jak to zamaskovat co nejlépe, což v našem případě platí více pro Micinku. Ta se velice snaží, abychom si ani trošku nemysleli, že jsme pro ni důležití, i když nakonec ji vždy něco prozradí.
Týden po návratu z nemocnice byl otec objednán na kontrolu do nemocnice, a to wellmi brzy ráno. Měl tam být již před sedmou. Tak se tedy s mámou vypravili a snad ještě rozespalí, možná i nervózní prostě nezaklapli za sebou dveře, ale jen je přivřeli...
No, Micinka je taková vítací a doprovázecí kočička a náhlá samota jí asi byla nepříjemná, je zvyklá, že většinu dne je pořád někdo doma, inu to je život s důchodci. Už dávno se naučila si tlapičkou otevírat dveře, pokud jsou alespoň trochu pootevřené a udělala to i tentokrát, myslím, že za svými páníčky chtěla běžet...
Já jsem vstala jen o několik minut po odchodu našich, vejdu do předsíně a co nevidím: pootevřenými venkovními dveřmi právě vchází domů Micánek jako by se nic nedělo. Jen tak si sednul doprostřed předsíně, mňouknul, že je tady a že bych ho taky mohla podrbat na bříšku :-).
Lehce jsem strnula, dveře zavřela a po celém bytě začala hledat Micku. Ta přirozeně nikde. Hlavou se mi začaly honit nejrůznější myšlenky a jen jsem tiše doufala, že nevyběhla z domu...
Rychlé obléknutí, běh na půdu - popravdě řečeno méně pravděpodobný směr - Micka nikde. Jen jsem zanadávala a běžela dolů, zkontrolovala průjezd, vrata naštěstí zavřená, tak snad není venku, snad ji nikdo nepustil... podívám se ke sklepu a co vidím, na schodech za zábradlím schodů na okamžik ve tmě zasvítil bílý obličejíček naší Micinky a ihned zmizel.
Kočka viděla někoho přicházet a hned se schovala. Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Pro člověka ale není tak jednoduché se do sklepa dostat, je tam mříž lehce průchodná pro kočku chlupatou, já už jsem z těchto rozměrů dávno vyrostla :-/.
Hledám klíče a mezitím volám na Micinku, mám strach, že je tak vyděšená, že ani ke mně nepřijde. Naštěstí jsme, zdá se, docela kamarádky, já volám a Micinka ke mně celá šťastná běží a ometá se mi okolo nohou, aby mi dala najevo, jak mě ráda vidí. Konec dobrý, všechno dobré, ještě se Micinka trochu třese cestou výtahem a drápe mi oblečení, zčásti z toho výtahu, zčásti ze svého výletu a neznámého prostředí, a jsme doma.
Ještě pozdravení s Micánkem a zdá se, že také mohu jít do práce :-).
Co naplat, máme kočky venkovské, zvyklé na volný pohyb, ale jen v jejich známém prostředí. Micinka v tomto případě evidentně přecenila svou odvahu, když tak rychle utíkala dolů a vůbec si nejsem jistá, zda by se dokázala vrátit domů, i když se jedná jen o několik pater.
Zdála se mi dost vylekaná.
Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdyby Micinka skutečně utekla na ulici plnou jí naprosto neznámých pachů a zvuků a už vůbec ne, kdybych nebyla zrovna doma a dveře od bytu by zůstaly několik hodin otevřené.
Takto se mi naštěstí jen vyplavilo trochu adrenalinu a udělala jsem si po ránu pěknou svižnou rozcvičku :-).
Gabriela
