Jak se ztratila Betynka
... a dobře to dopadlo. Raději Vám to hned prozradím :-). Já totiž, vždycky když čtu, že se nějaká kočičku ztratila, tak mám z toho takový nervy :-/, že se musím podívat na konec :-), abych věděla, jestli je to článek se šťastným nebo smutným koncem...
Nedlouho potom, co naše kočičstvo začalo chodit na procházky po zahradě se TO stalo. Byl krásný slunečný den uprostřed týdne. Moje maminka u nás pravidelně v týdnu pobývá v létě za účelem pacifikace naší zarostlé zahrady, v zimě se pak snaží trochu pomoci udržet domácnost dvou dost zaměstnaných dospěláků, tří koček a jednoho puberťáka v míře přijatelné pro civilizovaný svět.
Původní kategorické: "Vy ste se snad zbláznili, tři kočky v baráku, když jste celý dny pryč... (nejsme), to vám ta jedna nestačila...!", se dnes nějak změnilo: "Přijedu, aby mohly být kočičky venku, když je tak krásně, jak se maj moje kočulky, už jsem je dlouho neviděla, už se na ně moc těším, copak zase vyvedly, rozbily, spapaly..., čistíte jim záchůdky dost často?, přivezu jim něco na zub, to maso posledně - teda nevím, nevím, jestli bylo čerstvý..." a tak... :-).
Klasický případ propadnutí milým stvořením zvaným "kočky" :-).
Maminka vypustila kočičky ven s tím, že než se Filip půjde mimoškolně vzdělávat (to víte, dnes bez angličtiny ani ránu) a ona odjede, tak se chlupáči samou radostí přetrhnou, aby zas mohli být zavřený v baráku.
Sice se nepřetrhli, ale v počtu dvou se postupně dostavili k miskám na sváču. S matematikou válčíme celá rodina, nejvíc aktuálně syn Filip, ale do tří počítat zvládnem všichni. Aby měli co do mističek, tak jsem vydělávala penízky a zrovna to moc pohoda nebyla. Kdo ví, co to je dělat produkci, tak je v obraze a kdo to neví, tak je ve sladké nevědomosti a já mu to závidím.
"Mamí, nemůžunajítBetynuaužmusímjít, co mám dělat?" Studený pot, lehké mrákoty, katastrofické vize, to je první fáze :-/.
Když děláte produkci, musíte mít nějaké organizační předpoklady. Tak sem s nimi, zařídit okamžitě možné i nemožné, něco hned, něco přesunout na zítra, něco na kolegy a v co nejkratším možném čase, se sevřeným žaludkem a třeštící hlavou vyrazit k domovu, to je druhá fáze.
Dorazila jsem domů v představě, že Filip Betynku prostě přehlédl, že nutně musí být doma, nebo aspoň sedět na dvorku.
Nebyla, neseděla.
Dostala jsem strach a s brekem volala útulkový tetě, od níž chlupáče máme: "nemůžunajítBetynucomámdělatužjepryčdvěhodiny!?" a vzala jsem kolo, objížděla nejbližší ulice a vyvolávala jak o pouti. Béétýýý!!!
Nic.
Bylo to divný, Betynka se nejvíc drží doma, i ze zahrady se po chvilce vrací, zkrátka neustále pendluje mezi domem a zahradou a teď je pryč. Měli jsme kočičky teprve půl roku, nemůže to být pravda, aby se jim přece něco stalo!
Dorazila teta, vzala auto a jela pátrat. Přišel Filip, napsali jsme cedule a rozvěsili, seděla jsem v kuchyni a bylo mi na nic. Dlouho jsem sedět nevydržela, musela jsem, něco dělat, nejdřív se ale podívám z okna... Něco jsem slyšela, jako mńouknutí, jako něco známého, ale slabě, z dálky. Určitě je kočičí andělíček strážníček.
Z okna vidím k sousedům na dvorek, je tam obrovský, tlustý, rozvětvený modřín a vysoko, na kmeni, za větví - něco bílého - BETYNKA!!
Blesk by záviděl, málem jsem se přerazila na schodech, mám traťový rekord v letu do vedlejší ulice, sousedovic hasce jsem vysvětlila, že nejsem zloděj, sousedce, že jsem se opravdu nezbláznila, jenom mám u nich na stromě v šílené výšce ani ne roční kočičku. Protože taky mají čičiny, měla pochopení a chystala se pro žebřík. Betynka, jak mě viděla, nějakým, pro lidi nepochopitelným způsobem slanila ten obrovský strom a byla u mě :-).
Nevím, kdo byl víc vystresovaný. Asi obě. Ona se pravděpodobně ztratila, protože nikdy u sousedů nebyla, možná si taky něco vysvětlovali s tou haskou... Musela tam být opravdu několik hodin, protože jinak by na zavolání přišla.
Rézinka je palice, ta přijde, jak ona chce, Rarášek je potřeštěný kočičí kluk a většinou přijde, ale Betynka na zavolání přijde vždycky. Betynka byla vystrašená, nehnula se ode mě.
Když se trochu uklidnila, něco slupla a prospala spoustu hodin. Já jsem do sebe vrazila skleničku, dvě... a pak jsem taky prospala spoustu hodin :-).
A protože Betynka nespí nikde jinde, než se mnou v posteli, bylo nám už fajn :-).
Romana
P.S.: O našich kočkách jsem psala již dříve - bylo to Povídání o kočičích dvířkách, Jak to bylo s Rézinkou a Jak jsme kočky vypouštěli.