Další kočičky po Italy
Po smrti Italy jsem trvala na tom, že kočky musí být dvě a to nejlépe z jednoho vrhu, aby na sebe byly zvyklé. Na venkově to nebyl problém, takže jsem zanedlouho měla dvě sestřičky, které si nebyly vůbec podobné. Jedna byla mourovatá a krátkosrstá a druhá poloangora, černá s hnědými proužky.
První se jmenuje Tereza, říkáme jí Terka a máme ji dodnes. Druhá se jmenovala Rozárka a přišli jsme o ni :-(. Navíc jsme nikdy nezjistili, co se vlastně s ní stalo :-/. V neděli ráno kolem páté hodiny byla ještě doma a potom už jsme ji nikdy neviděli :-(.
Takže jsem začala shánět druhou kočičku, aby Terča nebyla sama...
Nakonec jsme si vzali Terčinu neteř. Byla velmi podobná Rozárce, ale nebyla proužkovaná. Pod krčkem má trochu bílých chloupků a je to kočičí dáma. Zatímco Terka se pošťuchuje se psem, otírá se o něj a chodí k němu spát, Pusinka ani omylem. Pro ni je pes ohavné zvíře :-), které si občas i dovolí k ní čmuchnout, fuj :-).
Pusinka přišla jako koťátko a my se strachem čekali, jestli ji Terka nebude ubližovat. To jsme se tedy spletli! To malé koťátko se pokoušelo Terku vyhodit z domu. Ne, že by to Terce zas až tak vadilo, není to zrovna kočka domácí, spíše se toulá celé dny po okolí :-/. Domů se chodí tak sotva najíst a zase vzhůru za dobrodružstvím.
Občas jí sousedé někde omylem zavřou, protože je dost drzá a všude vleze. Všichni ji ale znají, protože moje kočky nosí bílé obojky proti blechám, což není na vesnici zrovna obvyklé.
Nastala zima a kupodivu kočičky se spolu nějak dohodly. Obě spaly na sedací soupravě nebo v mém prádelníku. Vypadalo to na ideální stav, ale přešlo jaro, nastalo léto a s ním přišly i katastrofální povodně...
Vzhledem k tomu, že žijeme ve Staré Hlíně, která si velkou vodu opravdu odnesla, jsme osudu velice vděčni, že náš dům vyplaven nebyl. Ale celý spodek vesnice byl velmi poničený, a my jsme přišli k dalšímu přírůstku do našeho zvěřince.
Ale o tom až příště.
Hanka M.