Kočky - můj osud (díl 3.)
Jak 'přišla' Mášenka a Pišta 'přinesl' křečka
Povídání Vlasty B. začalo minulý týden, kdy se vyprávělo o Míťovi, Macíkovi, Zorce a Bojče, potom následovalo vyprávění o Pištově 'výletě' a dovolené na chatě.
Jednou jsem šla domů a u dveří seděla malá tříbarevná kočička. Nebála se, nechala se pohladit a zřetelně měla hlad. Tak jsem vyjela do 3. patra a vzala křupky s mlíkem a šla ji nakrmit...
Chovala se jako dáma :-). Nemlaskala, ale všechno slupla, když dojedla, vydala se se mnou po schodech domů. Prošla se po kuchyni, dojedla, co zbylo v miskách a zase se vydala dolů a ven. Manželovi se hodně líbila, ale ani jeden jsme nevyslovili, na co jsme mysleli...
Druhý den jsem čekala, jestli bude kočička zase sedět na schodech. Neseděla :-(.
Když jsem přišla domů, ptal se mě manžel, jestli jsem kočičku nepotkala. Že si přišla ke dveřím, zaškrábala na dveře, manžel jí dal před dveře jídlo a zavřel je. Měl strach, že „Já“ budu nadávat :-/, že tři kočky stačí.
Okamžitě jsem vystřelila na chodbu a slyšela sousedy, jak kočičku vyhazují. Tak jsem zavolala, ať ji nechají, že je naše :-).
A tak k nám přibyla Mášenka.
První 3 dny byl Pišťa mírně v šoku, ale potom to byli největší kamarádi :-). Někdy se k nim přidala i Bojča, takže jsme nestačili uskakovat, sbírat květináče a vytírat mléko.
Po 14 dnech jsem zjistila, že Mášenka patří paní ve vedlejším vchodě. Řekla jsem jí, že je u nás, ale že Mášenku nezavíráme, chodila s Pišťou normálně ven.
V létě to byly krásné časy, sedla jsem si večer před vchod a kočky se kolem proháněly, přišly se pomazlit a zase honily můry. Zjistila jsem, že Mášenka nám tloustne a že budeme mít asi přírůstky.
Bohužel porod jsme moc nezvládli, skončila u rodinného kočičího veterináře. Mášenku zachránil, ale koťata ne :-(. V mládí jí prý někdo asi praštil přes záda a jí nějak při hojení srostly porodní cesty, takže koťata nemohla ven :-(.
Než se z toho dostala, dost jsme se oba nabrečeli, protože koťata pořád hledala. Byla by určitě skvělá maminka. Čas všechno přebolí, ostatní kočičky jí pomohly zapomenout. A tak s Pišťou pořádali noční výlety po sídlišti, skamarádili se s jedním kocourkem, jmenuje se Čenda, to pak bylo rodeo :-).
Čas od času jedna kočička nepřišla delší dobu domů, Pišťa byl pryč 3 týdny, Zorka má také rekord 3 týdny. Mášenka odešla někdy ráno v říjnu a její rekord pořád trvá, ještě se nevrátila :-(. Je mi po ní moc smutno a pořád doufám, že uslyším škrábání na dveře a bude to ona...
V únoru v těch mrazech se objevila na dvoře mourovatá, hladová cizí kočička (říklám jí Koči). Mé srdce zaplesalo a běžela jsem ji nakrmit, než mi uteče. Každý den jsem ji vyhlížela. Čekala u kontejneru na odpadky, máme je postaveny v takových panelových ohradách. Protože často sněžilo, udělala jsem jí z překližky stříšku a krmila ji ze starých talířů.
Stříška za dva dny zmizela, talíře zmizely zatím jen dva, dva byly rozbity. Teď už sníh není, tak ji krmím u domu. Pod okny jsou tůjové keře, tam má svůj talíř a misku, nechá se pohladit, ale k nám domů nechce. Asi žádnou smíšenou rodinu nezažila. Já to respektuji.
Chce jídlo a pohladit, tak jí toho dávám vrchovatou měrou. A pořád na ni samozřejmě myslím. Daří se jí dobře. Čas od času misku vyluxuje náhodný tulák, nevadí, vždy je čím doplnit.
Pišťa rozšířil naši rodinu o džungarského křečka, kterého před dvěma měsíci přinesl v noci domů. Chtěl s ním hrát ping-pong :-/. Naštěstí se mi ho podařilo vzít. Křečíkovi se daří dobře, má své bydlení, čas od času je obklopen těmi nejlepšími bodyguardy, takže mu nikdo nemůže ublížit.
Bohužel 12.7.2005 křečík, můj malý kamarád zemřel :-(. Píchnul se zřejmě o hoblinu, udělal se mu absces, vydržel cestu k veterináři, vydržel i injekce, ale všechno dohromady i s horkem udělali své, po vyjití z ordinace zemřel :-(.
Nemám zkušenosti z chováním křečíků, ale nikdy bych už nedala jako podestýlku hobliny, ale raději buničinu. Moc mi chybí.
Vlasta B.
P.S.: To je zatím vše, pokud se v naší kočičí rodině něco změní, budu Dumku a její čtenáře informovat.
