Všichni tam musíme - část 2.
Povídání paní Olgy o jejich kočkách má počátek v jejim červencovém vyprávění s názvem Začalo to (až) před třemi lety, v sprnu vyšla první část příběhu Jak přijela Neo domů, jakož i jeho dokončení. Další povídání se jmenuje Všichni tam musíme a dnes si přečtete jeho dokončení.
Minule jsme skončili před čekárnou veterináře, kde všude čekalo plno "pacientů" a kde Nyny skákala na strom.
Tak jsme skok na strom a sundání z něho opakovali několikrát, až jsem se raději přesunula o kus vedle, kde stromy nebyly :-). Vláčnými pohyby vylezla Neo z krabičky a HUPS, začala podivuhodně rychle šplhat po zděném sloupku od plotu :-/.
Nechápala jsem, čeho se drží, nicméně lezla po cihlách kolmo vzhůru. Takže zase sundat, případně nechat s oporou procházet nahoře po plotě, pak zas chvíli lézt pod keře, že jen vodítko koukalo, a tam čmuchat, občas nás polekal nějaký přiblíživší se pejsek, no fronta nefronta, vůbec jsme se nenudili a čekání celkem rychle uběhlo :-).
V ordinaci pan doktor Nyny prohlédl, jak už jsem napsala, podivil se kolik jí je, že prý je hrozně maličká (teď už je spíše STATNÁ), a píchl jí "včeličku". Skoro si toho ani nevšimla, jen otočila hlavičku, co že se to tam vzadu děje.
Dostala pastu na odčervení, mezi lopatky roztok proti blechám a podobné havěti, no a nakonec jí byl ještě slavnostně vystaven průkaz, aby vzrostla její důležitost ;-).
Prohlídka očička (o tom jsem už taky psala) nevyzněla optimisticky, sice jsme dostali nějaká antibiotika, ale bylo už pozdě na to, aby se dal zánět odléčit.
Ještě jsme zkonzultovali, jak a kdy to udělat s kastrací, trochu pokecali (pan doktor byl opravdu fajn) a mohli jsme domů. Nyjonka byla zasvěcena :-).
Pokud jde o další návštěvy "tam", nemá je v oblibě, stejně jako nemá v oblibě cesty nikam, cestuje totiž hrozně nerada, ale specifický problém s tím nemá. Samozřejmě že na místě je z ní úplně "placatá kočka", určitě moc dobře ví, že je zase "tam"...
Snáší to ale relativně v pohodě a jak je vystrašená, tak bývá i hodná (dokonce se nechá chovat - občas si říkám, že s ní půjdu posedět do čekárny, abych si užila Neonku na klíně :-D ).
Jenom jednou jsme zažili veliké vzrůšo, ale to jsem asi způsobila já :-). V čekárně (už v Praze) bylo prázdno a pomyslela jsem si (vím, blbej nápad), že jí to zpestřím, když mi tak strkala hlavičku pod ruku, a pustila jsem ji na průzkum po podlaze...
Což o to, šmejdila sem i tam, ale možná ji tak rozrušily ty pachy tam, nevím, ale už když jsme vstupovali do ordinace, zdálo se prý paní doktorce, že Neo je nějaká "rozčilená".
Protestovala pak proti všemu a když ji měli píchnout, rozhodla se, že NE a změnila se v lítou šelmu. Syčela, prskala, drželi jsme ji čtyři a měli jsme co dělat, dokonce i paní doktorka měla evidentně strach na ni sáhnout :-/.
Poprvé v životě mě Nyny pokousala, ale opravdu pokousala, i když dodnes nechápu, jak tam dovedla tu hlavu otočit, když jsem ji držela těsně za krkem. No ale nakonec jsme byli přece jen silnější, taky jsme byli v převaze...
Podařilo se dát jí injekci a v momentě, kdy jsme ji pustili, byla to zas hodná kočička, nechala si dát pusinku na usmířenou :-), sama si vlezla zpět do přepravky a mohlo se jít domů.
Olga M.
Náš unikátní zážitek z kastrace popíšu zase někdy příště.