Neo jde na kastraci
(2. část)
Začátek vyprávění o kastraci Neo jste si mohli přečíst minulý týden.
Jak už jsem myslím napsala, ordinaci má pan doktor u sebe v rodinném domečku a dopoledne měl vyhrazeno pro tyto operace a jiné předem zamluvené záležitosti (samozřejmě mimo urgentní pohotovostní případy), takže v čekárně nikdo nebyl a my šli přímo dovnitř. A velmi záhy jsem pochopila, že tady se to neodehraje způsobem "odevzdám kočičku a v tolik a tolik si pro ni přijdu". Jenže říkám, já byla tak neznalá, že mi to nepřišlo ;-).
Takže už je asi zřejmé, o co šlo. Celou dobu jsem byla u toho. A nakonec nejen to...
Asi to nepopíšu úplně do detailu, už je to nějaký ten pátek, ale zhruba si to snad pamatuju a pokud vynechám nějaký detail typu premedikace nebo tak něco, eventuálně čtoucí lékaři (ať už lidští či zvířecí) snad prominou.
Nejdříve měla Nyjonka dostat injekci. Pan doktor mi dal instrukce, jak ji mám držet, neboť už prý tam párkrát honili zvířátka po ordinaci a lovili je pod skříněmi. I ta menší dokážou v takové chvíli reagovat na činěná příkoří dosti vehementně. Takže držet pevně za krkem a druhou rukou na hřbetě u zadních nožiček.
Dostala jednu a krásně držela. Pak ještě jednu a to už ale zavyla a vzepjala se s neuvěřitelnou silou vzhůru. Já na to přece jen nebyla připravená a dostatečně ji netiskla dolů (asi jsem to úplně nepochopila, teď už vím, jak to mělo vypadat - viz hmaty a chvaty popisované zde na Dumce), nicméně držela jsem poměrně silně, takže výsledkem byla kočka visící a kroutící se ve vzduchu v mých rukách :-/.
Pan doktor se pousmál: "No jo, tahle štípe." Teda - nevím, jak to může vědět. Že by si to sám někdy zkusmo píchl? ;-) Takže už takto ve vzduchu do Nyny vpravil zbytek "uspávačky" a začal si cosi připravovat u vedlejšího stolku.
Já držela a hladila Neonku.
Že bude kočička spinkat s otevřenýma očima, jsem od zmíněné kamarádky věděla, ale nějak jsem neuměla odhadnout, jak dlouho to potrvá, než injekce zabere. Vznesla jsem tedy dotaz v tomto duchu k panu doktorovi, on otočil hlavu, mrknul na Neo a pobaveně odtušil: "Ale ta už přece spí!"
Aha - překvapeně jsem se na ni podívala, vypadala pořád stejně, a potom ji pustila. Podcenila jsem, že je zcela bezvládná, a tak jí hlavička těžce žuchla na kovový stůl, achjo :-(. Ale bylo to jen pár centimetrů. (Stejně se musím přiznat, že když si na to vzpomenu, pořád to vidím a slyším ten zvuk. Třebaže vím, že se jí VŮBEC NIC nestalo, ani to nebolelo, bylo to pro mě takový... zvláštní a ne moc příjemný :-/.)
Samozřejmě jsem zapomněla i na to málo, co jsem věděla, a bezděčně ze mě vyhrklo: "Ale vždyť má otevřený oči!" No, to jsem si zase dala... Pan doktor napůl vzdychl, napůl se uchechtl (zdálo se mi to, nebo problesklo v jeho očích útrpné světýlko?) a zareagoval se slovy: "Teda, to by bylo dost špatný, kdyby je zavřela."
Přišlo mi, že ve stresu z neobvyklé situace a zřejmě i v obavě o chlupatou potvůrku reaguju jako blbec a další dotazy jsem si víceméně zakázala. Dodnes ale tak úplně nevím, jak jsem se měla chovat. Možná byl pan doktor na tuto sitaci natolik zvyklý a běžně se "rodinní příslušníci" u něj těchto aktů zúčastňovali, takže se mu to zdálo samozřejmé, ale já jsem byla hodně vyjukaná...
Olga M.
Pokračování zítra.
