Vzpomínka na Dinouška Perský kocourek Dino Damiss se narodil 21.3.1994 naší Amádce, která už také není mezi námi, ale na kterou stále s láskou vzpomínáme. Žil spokojeně svůj kočičí život v rodině naší dcery, kde byl milován, hýčkán a rozmazlován. Dinoušek od letošního jara postonával a i když se svou nemocí statečně bojoval, dne 18.8.2006 zemřel na selhání ledvin. Veškerá snaha jeho dvounožců a veterinárního lékaře o jeho uzdravení byla marná. Jeho tělíčko odpočívá na zvířecím hřbitůvku v Praze-Bohnicích. Dinoušek odešel ale vzpomínka na něho v našich srdcích zůstává. M.Šmídová

Konečně jsem si udělala trochu času (listopad 2005 - poznámka F.Š.), abych poslala Dumce pár řádků. U našich kočiček doma není nic nového. Jen se musím podělit se čtenáři Dumky o radost, se kterou jsme v sobotu 19.11.2005 oslavili narozeniny našeho nejstaršího kocoura Damiána.

Narodil se 19.11.1989 a tak jsme slavili jeho 16. narozeniny. Slavili jsme je spolu, protože jsme se narodili ve stejný den :-). Jenom Damiánkovi nebylo ráno moc dobře, ale večer byl už v naprosté pohodě a tak si mohl pochutnat na plném talířku krásného hovězího plátku, nakrájeného na malé kousíčky.

Vzhledem k jeho ranní nevolnosti jsem talířek raději ničím jiným nepřizdobila, což jsem měla původně v úmyslu.

Pochopitelně museli dostat i ostatní kočičáci a mi s manželem jsme si připili na jeho zdraví šampaňským.

A nyní ještě pár vzpomínek na léto 2005 a na naši dovolenou.

Týden dovolené jsme trávili v Beskydech a k nám se na tu dobu přestěhovala naše dcera, aby pečovala o naše kočičáky. Všech pět kočiček, které jsou jenom doma, bylo v naprosté pohodě, dceru dobře znají a tak jim nic nechybělo. Jenom naše venkovní kočička Aninka, která je stále plachá a domu nechce, byla moc smutná a hodně se jí stýskalo.

Když jsme se vrátili, tak na ní bylo vidět, že má z mého návratu velkou radost. Vítala se se mnou, mazlila se a byla šťastná. Na čtrnáct dní koncem srpna jsme odjeli i s dcerou a jejím manželem do Španělska. Jejich kocourka jim hlídal bratr manžela dcery a naši kočičáci museli zase do hotelu Mazlíček.

Protože šli do známého prostředí, tak jim to ani moc nevadilo a po návratu z dovolené a příchodu do hotelu, nebylo žádné nadšené vítání. Prý jenom Ajdičce se pobyt v hotelu nijak nelíbil. Je také stále plachá a chovat se nechá jen ode mne.

Horší to ale bylo s Aninkou.

První týden po našem odjezdu byla prý smutná. Krmila ji sousedka a také moje matka. O jídlo nouzi neměla. Neměla ale nikoho na mazlení, protože k sobě žádného člověka, kromě mne, nepustí. Druhý týden se smířila s osudem a už mě nehledala a neběhala do chodby při každém klapnutí dveří, aby se podívala, zda se nevracím.

Když jsme se konečně po čtrnácti dnech vrátili, tak Aninka se mnou nepromluvila ani slovo. Téměř do slova a do písmene :-/. Aninka je totiž hodně upovídaná kočička a po každé, když se vracím z práce, tak mě vítá v chodbě domu a moc mi toho napovídá-namňouká. Tentokrát byla uražená a dávala mi to nepokrytě najevo. Byla jsem pryč příliš dlouho. A tak vždy, když jsem na ni promluvila, otočila se ke mně zády, nebo odvrátila alespoň hlavičku.

Někdy se dokonce sebrala a uraženě odkráčela pryč. O pohlazení nemohla být ani řeč. Její trucování jí vydrželo asi týden. Pak mě vzala opět na milost a teď je to zase moje miloučká tlusťoučká kočička :-).

Ve Španělsku jsme opět, jak jinak, měli kočičky na byt a stravu. Dcera se moc těšila, že se opět setkáme se Zrzečkem, kterého jsme u sebe měli minulý rok. Protože jsme byli na stejném místě, tak jsme doufali, že ho opět uvidíme. Hledali jsme ho dlouho, ale bohužel jsme ho nenašli. Neměla jsem odvahu zeptat se místních, zda o něm něco nevědí.

Nastěhovala se k nám ale tříbarevná kočička, které jsme začali říkat Flíček. Byla také moc miloučká a hodně jsme si na ni zvykli a tak opět loučení bylo těžké.

Mimo ní jsme ještě krmili bíločerného kocourka, kterému jsme říkali Charlie, černou kočičku a ještě jednu tříbarevku. Ale adoptovala nás hlavně kočička Flíček. Ta byla stále u nás a chovala se jako naše kočka domácí. Hodně se mazlila, nechala se chovat, čekala na nás když jsme jeli na výlet, nebo byli u moře a ostatní strávníky se snažila od nás odehnat.

Dávala jim najevo, že my jsme její lidi a jiné kočky tam nemají co dělat. A tak jsme těm ostatním dávali raději jídlo tajně, aby ona to neviděla. Při odjezdu nám bylo moc líto, že ji opouštíme. Utěšovali jsme se opět tím, že si zase najde někoho jiného, kdo se o ni postará.

Je to úděl všech kočiček, které žijí v podobných letoviscích.

Domu jsme se těšili na naše kočičáky, po kterých se nám už stýskalo.

M.Šmídová          

P.S.: Povídání z listopadu 2005 jsem našel při letním auditu :-) neuveřejněných příběhů pro Dumku. F.Š.
 

Nejnovější výzkum koček vyprovokovala :-) Marie Crossette, když ve dvou pokračováních (1 a 2) popsala skoky svých koček. Odkazy na dalších devět povídání vyšlo v předminulém roce (2002). Loňský jediný příspěvek (celkově desátý), poslal Jiří Doležal.

Zkušenosti s tradičními i netradičními pamlsky jak si je oblíbili Vaši chlupatí miláčci můžete posílat Dumce. První příspěvek na toto téma si přečtete v povídání Maxi Marysko, druhý od Dagmar Milatové, třetí od Magdy, čtvrtý od Ivany Jirkové. Celkem jich loni (2002) a předloni (2001) vyšlo v Dumce dvacet šet (26). Úplný seznam najdete v předloňském roce, specialně ale doporučuji třicáté páté povídání od Jitky - jmenuje se Dieta podle Kočky. Loni první povídání poslala paní Klára a jmenovalo se Kočičí chutě (a nechutě), druhé bylo od paní Evy B. a poslední předloňské (třetí) povídání od paní Renaty - Běžný jídelníček naší Čárlinky. Loni k palskům i stravě koček zabrousila ve svém povídání paní Růža Vaništová.

Kdo v tabulce měr a vah koček nemá ještě svého miláčka, musí Dumce jeho míry poslat - měr i vah bylo HODNĚ, ale momentálně to vypadá tak, že jsou všechny dostupné kočky a kocouři změřeni a do tabulky zapsáni :-). Poslední pokračování týkající se vážení (měření zatím není) najdete 13.ledna 2004, jakož i archiv měření a vážení, který je v přehlednější podobě na konci tabulky.