Velký bojovník v malém depozitu
Když jsem začínala psát článek o letošních koťatech v mém depozitu, měla jsem pocit, že bude hodně krátký. To se však během jediného dne změnilo.
Jíťa a její děti
Minulé pondělí jsem si domů přivezla sedmitýdenní koťata Týnu a Mourka spolu s jejich maminou Jíťou. Vše se zdálo být v pořádku, sice se Jíťa o prcky moc nezajímala, ale ti už baštili sami a mámu potřebovali jen na okusování.
Zapadlá koťata
V úterý dorazila další dvě koťata Ňoumí a Tíťa. Malí tygříci ve věku 3 týdnů, které mamina nechala napospas jejich osudu, aby se mohla starat o jejich dva slabší sourozence. Kvůli vysvobození koťat museli jedni mladí manželé rozbourat část sádrokartonové zdi, neb prckové spadli mezi komín a zeď a zoufale tam naříkali. Tito lidé té doby ani nevěděli, že mají na půdě kočku s prcky.
Tímto jim chci ještě jednou vzdát dík zato, že jsou Tíťa a Ňoumí v naprostém pořádku a mají se k světu. Na lidi, kteří kotě opatrovali poprvé, to zvládli skvěle – a to včetně nočního vstávání a krmení injekční stříkačkou.
Doufala jsem, že je po příchodu k nám předám do péče kočičky Jíti, ale ta je odmítla. No jo, nezklamala mě. Nezajímá ji vlastní potomstvo a bude se zajímat o cizí. Jsem to ale naivka.
Takže jsem se vyzbrojila stříkačkami, kapátky a dudlíky a dala se do práce. Ještě štěstí, že byli prckové takoví žrouti. Vše probíhalo v pohodě, jen u Títi se mi nelíbila velikost bříška a to, že vůbec nekaká. Tak hned druhý den ráno razím na veterinu a dovídám se, že má problém s plynatostí a že musíme třikrát za sebou na injekci. Ještě jsem k tomu přidala odvar z fenyklu a Tíťa se dal dohromady. Baští, prdí a kaká jako správný mazák.
A tady by mé vyprávění mělo skončit. Ale vše se mělo za pár hodin radikálně změnit, aniž bych to tušila či si to přála.
Páteční siesta...
Je pátek, sedím u stolu kafíčkem, právě jsem se vrátila od veterináře, kde dostal Tíťa poslední injekci, maminka Jíťa byla ultrazvukem shledána jako negravidní (sláva!) a fenka Maggie prošla očistou chrupu, který měla po porodu a péči o prcka úplně zdevastovaný. Všichni už jsou po krmení a spokojeně funí do peří. Odpočinu si a pustím se do uklízení a vaření. Ještě si musím vyndat mobil z batohu a ...
Sakra, někdo mě zuřivě naháněl a já to neslyšela. Mám zapnuté jen vibrace a vrnění, abych nikoho na veterinární klinice vyzváněním nerušila. Tak volám zpátky na telefonní číslo, ze kterého mi někdo volal dokonce sedmkrát. Ozve se mi Dalibor, zaměstnanec firmy, kde pracuji, a já už vím, že jde nejspíš o kočky. Už mi takhle donesl dvě.
Prý našli v práci dvě koťata a to jedno je nějaké nemocné. Tak nasedám do auta a vyrážím. Do toho, přemýšlím kam pojedu na veterinu, protože ten můj vet končí za 30 minut a tam to rozhodně nestihnu.
Další koťata
Dorazím do práce, okouknu a naložím prcky. Volám svého veta a modlím se, aby vzal telefon. Už má po pracovní době. První, co do telefonu řeknu, je omluva a zároveň prosba. Jeden z prcků má u zadečku červíky a krev. Naštěstí je vet frajer a prcka prohlédne. To, co vidí, ho úplně odrovná. A mě taky.
Malý černostříbrný mourek je od bříška dolů pokrytý červy. Tisíce muších potomků si z malého tělíčka udělaly nový domov. Teda něco tak strašného se ani nedá popsat. To nejhorší však teprve přijde. Doktor nejdřív, teď už Ondráška, umyje, ale to moc nepomůže. Nastupuje ajatin, nůžky a gáza. Bříško se musí ostříhat, oholit nejde, kůžička je tak slaboučká, že má vet strach, aby prcka neřízl. Poslední kolonie roztroušené po celém tělíčku jsou odstraněny.
Konečně se dostáváme k prohlídce zadečku a pindíka. A tady prosím slabší povahy, aby následující odstavec raději přeskočily.
Po stažení kůžičky na pindíku se objevují další desítky červů. Ve žlázkách kolem konečníku je jich ještě víc. Sestřička zelená a já mám, co dělat abych jí nenásledovala. Teda jak tohle mohl Ondrášek přežít. Našli ho na poslední chvíli.
Celé ošetření trvá hodinu a já při rozloučení div netluču hlavou o zem, jak moc děkuju. Jen matně vnímám doktora, když mi říká, že musím červíky z těch dvou intimních míst třikrát denně odstraňovat. Místa postříkat ajatinem a namazat mastí.
Ještě večer toho dne mi to dochází. Manžela k tomu přizvat nemůžu, nejspíš by Ondráška pozvracel, a tak nastupuje sousedka. Je to strašné, obě brečíme, když maličkého ošetřujeme. Ondrášek je bolestí úplně bez síly. Ukládám ho do vyhřátého pelíšku. Když ho jdu za dvě hodiny krmit, nechce už ani jíst a má průjem. Brečím jak želva a na radu Jany Burdové z OS podbrdska jedu na veterinu do Prahy.
Ondrášek dostává ATB, výživu, další mastičku a jedeme domů. V noci každou hodinu kontroluju jestli dýchá a je v teple. Každé dvě hodiny se ho snažím aspoň trošku nakrmit.
Sobota na klinice
V sobotu ráno je maličký stále naživu. Spolu se sousedkou opět čistíme. Najdeme další kolonii červů, tentokrát dvakrát tak velkých, pod kůží na tlapkách, které jsou jakoby spálené. Některé prstíky mají puchýřky, vypadá to, že si prcek v tom vedru někde tlapičky popálil. Zadeček jde vytlačovat čím dál hůř a pindík už nejde vůbec. Ondrášek tak moc brečí jak ho všechno bolí, že posledního červíka nechávám, kde je. Neváhám a jedu zase do Prahy.
Doktorka vyndá červa, ošetří tlapky, píchne ATB a výživu a jedeme domů. Během dne Ondrášek trošku jí. Večer má hlad jako vlk, bohužel po krmení okamžitě přichází průjem. Čistím zadeček, omývám heřmánkem, osuším a mažu mastí. Než stačím maličkého pohladit, znovu se pokaká. A zase čistím, omývám, suším a mažu. Chudinka už nemá na zadečku žádnou kůži, pouze živé maso. Čistím ještě 5x za sebou. S Ondráškem v náručí volám do Prahy a spolu s manželem vyrážíme.
Tentokrát se s doktorkou domlouváme, že necháme Ondráška na klinice. Cestovat dvakrát denně 45 km tam a 45 km zpět v tomhle pařáku a s tímhle zraněním se prostě nedá. Maličký tím strašně trpí. Takhle bude 24 hodin pod dozorem. Dostane nějaké injekce na průjem, cena astronomická, ale zcela na místě, neb injekce opravdu pomáhají. Odjíždíme domů, v noci nemůžu spát, stejně musím nakrmit a pošmajchlovat ostatní koťata. A když nakonec usnu, zdá se mi tak hnusný sen, že si ho budu pamatovat do konce života.
Neděle
V neděli ráno volám na kliniku a dovídám se, že je vše celkem v pořádku. Průjem ještě sice trvá, ale už ne v takové míře a Ondrášek baští jak nezavřený. Kotěcí mléko, které nedělá malému dobře, je zčásti nahrazeno granulemi pro koťátka. Mám si zase zavolat večer.
V poledne zjišťuji, že mi z veteriny volali na mobil, zase jsem ho neslyšela. Se srdcem v krku volám zpátky. Naštěstí jen chtěli vědět, zda byl odčervený. Zároveň se mě sestřička ptá, jestli si ho necháme. Říkám že bohužel ne, ale že nová rodina bude těžce vyslýchána a kontrolována. Po takovém utrpení si Ondrášek zaslouží už jen to nej. Sestřička říká, že se do maličkého zamilovala, má ho pořád u sebe, ošetřuje ho a krmí a že by si ho chtěla později vzít. Poradí se doma a dá mi vědět. Takže maličký, aniž by ho to v tu chvíli nějak zajímalo, má nejspíš nový domov. A myslím, že ten nejlepší. Bude mít přece doma veterinární sestřičku.
Ale nato všechno má ještě spoustu času. Nejdřív se musí vyléčit a zesílit. Ve čtyřech týdnech váží necelých 300 gramů. A věřte, že ho budu dávat s těžkým srdcem. Svojí bojovností a snahou udržet se při životě se mi dostal hodně pod kůži. Ale to budu řešit až bude v pořádku. Na klinice zůstane minimálně do pátku. Na víkend, když to půjde, bych si ho chtěla vzít domů. Jen doufám, že do pátku nepřijde nějaká špatná zpráva.
No a aspoň trošku toho lepšího na konec. Jíťa přijala Ondráškovu sestřičku Fanýska (v zápalu boje za bráškovo zdraví jsem si ani nevšimla, že je to holka) za svou a zvesela kojí.
Léčba kocourka Títi a především hospitalizace kocourka Ondráška na klinice již stály přes 10.000 Kč. Pomůžete útulku uhradit tuto díru do rozpočtu? Číslo účtu OS podbrdska je 152335352/0600 (GE Money Bank), příspěvky lze ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. o daních odečíst z daňového základu.
Nejnovější zprávy
Tak jsem včera viděla Ondráška a je už bez průjmu. Baští dobře a teď se
pracuje na vyléčení té postižené kůže. Kocourek zatím nemá kůži na zadečku a ocásku, a má opruzeniny na bříšku, ale doktor říkal, že se to zahojí, teď už to půjde rychleji, když nemá průjem a nemusí se pořád namáčet při mytí. Je naprosto úžasnej (kocourek, ale doktor docela taky :-)
Dneska ráno mě vítali v práci s kotětem v náručí, chytli ho v kanále
na nádvoří. Místo očí má kotě dvě zhnisané boule. Za tři hodiny donesli ještě bráchu. Oči to samé. Už jsem byla u veterináře - dostali kapky a odčervení a snad to bude dobré. Je jim cca 5 týdnů, jedno je černé a druhé je hnědá mourinka.
Nějak mi začíná docházet místo. Mám tu - vedle svých koček a psa - 8 koťat a jednu maminu + asociála Žužlu, pro kterého se už pár měsíců nedaří najít nový domov. Ještě by měly dorazit ty dvě nemocné kočky, ale teď je bohužel nemám kam dát...
Alena Nováková
Autorka článku je členkou OS podbrdska, malé organizace, která se stará o opuštěná zvířata na Praze západ a v okolí Berouna (nabídka koček k osvojení).
V pondělí 24.9. byl novopečenými „majiteli“ vypuštěn 3-měsíční tmavěji mourovatý kocourek, na světlejším břichu žlutočerně tečkovaný, váha snad kolem 2 kg, na nádraží ve Vyškově, u restaurace. Původní majitelka prosí o jakoukoliv informaci o jeho osudu, v případě jeho nalezení si pro něho přijede a s vděčností si ho vezme zpátky (pokud se ho neujal někdo kdo se o něho chce trvale starat). Kocourek je zvyklý na lidi, mazlivý, chytit lze ale jen na potravu. Neškrábe. Zvyklý i životu venku na zahrádce.
