Zuzanka bojuje aneb příběh ještě nekončil
listopad 2005 - únor 2006, část 2
Přestože je Zuzanka v kočičím nebi, vyprávění mám napsané (mohli jste si už přečíst záznamy září - říjen 2005), takže je snad fér dovyprávět celý příběh... Psala jsem o napětí těch dnů v té šťastné době, kdy Zuzanka už byla doma a moc se těšila, jak se se všemi podělím o nádherné rozuzlení... Jak už víte, dopadlo to nakonec jinak :-(. Stejně ale snad napíšu i to poslední vyprávění, Zuzanka si to zaslouží a já chci napsat o těch krásných dnech !
Začátek vyprávění jste si mohli přečíst včera, dnes máme jeho dokončení.
Byli jsme unavení, měli jsme veliké nervy a stálou nejistotu, co bude příští den... a co ten následující... a co dál... Pořád jsem si nesmyslně říkala, že je to nespravedlivé, aby ten tvoreček ani nedostal šanci a jeho život skončil dřív, než vůbec začal. Dost jsem i brečela, ale před kočičkou jsme se tvářili statečně, abychom ji podpořili.
Trvalo to dlouho. Byly to hodiny, dny, nakonec i měsíce. Stále v napětí, stále v hlavě kolotoč obav, myšlenek, co bude. Jěště jsem k tomu dál lítala po internetu, pídila se po nějaké naději, ale léčba nikde, prognóza prý špatná.
Jenže dny a týdny přecházely a Zuzanka stále vzdorovala.
Bylo to kotě s obrovskou vůlí.
Přestala hubnout (no, po těch porcích co spořádala, to zas není až tak divné, i když se píše, že někdy tyto kočky jedí, a přesto hubnou), průjem se trochu zahustil. Někdy kolem Vánoc mi paní vedoucí dokonce řekla: "Sáhni té SVÉ kočce na břicho!" Docela jsem se vyděsila, ale Zuzanka tam měla špek! :-D
Neměla teplotu, nedostavila se žloutenka nebo jiné další příznaky, bříško se nezvětšovalo. Nezdála se nám ani vyloženě apatická, sice si nehrála s ostatními kočičkami, spíše byla někde uložená, ale vše se zájmem pozorovala a nás vždy radostně vítala. Akorát byla pořád hrozně maličká, ony totiž kočičky s touto nemocí přestanou růst.
A neustále předla. To vypadá pozitivně, ale kočičky se takhle krom spokojenosti taky uklidňují, když jim není dobře. Jednou jsem zažila v útulku kočičí porod, kdy se mi koťátka rodila skoro do ruky - a ta kočičí máma silně předla při porodních bolestech.
Někde na Internetu jsem se dočetla, že FIP-ce se dokonce někdy říká "purring disease", tedy něco jako "předoucí nemoc", respektive nemoc, při níž se přede (čeština nemá příslušný vhodný tvar, paní Crossette by to možná přeložila lépe). Je to proto, že kočky při ní vytrvale celou dobu předou, dokonce až do momentu samotného smutného konce :-(((.
No a Zuzanka předla. Velmi silně a pořád, na klíně i v pelíšku, když jsem někdy nevěděla, kde je, většinou odněkud zaznívalo hlasité VRRRRRRR. Mimochodem, to kotě snad nikdy nespalo! Po poledni totiž v útulku zavládne vždy siesta, všechny kočky buď rovnou spí, nebo aspoň pospávají, ale Zuzanka měla pořád hlavičku vzhůru, no a samozřejmě vrněla (nevím to jistě, ale při spánku snad kočka nemůže příst, hm). Skoro mi to přišlo, že se bojí usnout - jako kdyby se už pak třeba nemusela probudit...
Tak jsme chodili, krmili, mazlili. Dlouho. Nikdy bych si nebyla dokázala představit tu, snad to byla vděčnost, kterou nám Zuzanka dávala při našich návštěvách najevo, byla absolutně šťastná v těch chvílích, kdy se mohla stulit na klíně, občas vždy upřít směrem do našich očí ten svůj dlouhý pohled, pak se slastně otřít, ducnout hlavičkou, vyvrátit bradičku vzhůru. Byla TAK sladká. Nezasloužila si umřít! Bylo to moc smutné.
Zkoušeli jsme všechno. Při jedné návštěvě jsem řekla, že ji budeme léčit přikládáním rukou. Následoval užaslý pohled: "Ty to umíš?" No, neumím, ale zkusit jsem to mohla, ne? Vím, zní to asi směšně, ale opravdu jsme vždy dlouho drželi ruce na tom jejím bříšku a soustřeďovali se na to, že z ní nemoc odejde. Taky na dálku jsme se snažili jí posílat něco jako pozitivní energii, ať už to existuje nebo ne. Psychika je vždy důležitá.
Zuzu bojovala, rvala se o své právo na život vytrvale a s mlčenlivou, tichou zarputilostí. A nemoc nepostupovala. Byla už tak dlouho stabilizovaná, že se začalo s postupným snižováním dávek léků, v napjatém očekávání, zda se její zdravotní stav nezhorší, zda choroba neudeří s novou sílou. Pomalu začínaly přicházet dokonce narážky na to, že by se možná mohla přestěhovat a dostali bychom léky s sebou.
Jeden z nejhorších faktorů je zde totiž stres, a to jak při zmíněné mutaci toho viru, tak i dále, pro průběh choroby, a představa, že by se jí v klidu domova snad dařilo lépe, byla mylná - ten stres ze změny prostředí by jí byl mohl jen uškodit. Teď už to ale bylo jiné. Zuzanka se vylepšila, zesílila, stabilizovala.
Přišla další fáze, neboť jsme znovu řešili, co s Nyny. Plán byl, že ji necháme otestovat a pokud bude negativní, následně naočkovat. To znělo zdánlivě rozumně. Nějak jsme ale asi předpokládali, že negativní BUDE.
Nebyla. No, obrečela jsem to.
Nastaly zase veliké nervy. Ukázalo se, že toho pořád ještě vím málo a informace byly někdy zcela protichůdné. Někde se říkalo, že nemocné zvířátko je třeba izolovat, jinde zas, že nebezpečí nehrozí. Situace byla pro nás hrozná a napětí obrovské. Zuzanku jsme tam už nechat nemohli - a ohrozit druhou, zdravou kočičku? To taky nešlo.
Pořád tu byly spousty otázek a strachu a až zase nejdu kus volného času, podělím se s Vámi o další pokračování (nyní bohužel i dokončení) našeho příběhu...
Až najdu sílu :-(.
Olga M.