Moje rodina a moje kočky
4. část
V první části povídání jste si mohli přečíst o vystěhování koček (z důvodů reknstrukce) k mamince a o příchodu fenky Daisy a především kocoura Kadlíka do částečně zrekonstruované chalupy. Druhá část přidala ke Kadlíkovi nejdříve dva bratry z útulku (Miky a Riky) a nakonec manžel přinesl dvě ve škarpě pohozená koťata, která jsme pojmenovali Arnoštek a Madlenka - o nich a o kastraci starších kocourů bylo třetí pokračování.
Nastal den "D" a já musela do porodnice. Obávala jsem se, co nastane, protože během těch pár měsíců těhotenství se z celé smečky stala závislá a rozmazlená horda, která mě zalehla, kdykoli jsem si sedla k televizi nebo zalehla do postele (představte si obrovský balón v posteli, který už tak nemůže ležet jinak než na zádech nebo velmi opatrně na boku, zalehnutý pěti kočkami, které vám nedovolí posunout se ani o centimetr).
Měla jsem strach, jak se mi o ně manžel postará, aby neumřeli hlady, žízní, ve špíně, nudou a podobně :-).
V porodnici mě přijali, druhý den připravili na porod a třetí den se mi císařským řezem narodila holčička Kristýnka a chlapeček Ondra. Kristýnka vážila jen dvě kila, takže jsem byla obeznámena s tím, že mě pustí, až dosáhne určité váhy, což ve finále trvalo čtrnáct dní. Byli to nejkrásnější děti pod sluncem :-) a já si užívala každý den, kdy jsem je měla u sebe.
Během těch čtrnácti dnů jsme stačili projít i novorozeneckou žloutenkou (oba), takže starostí bylo víc než dost a přesto jsem se moc těšila domů, aniž by mi docházelo, že v porodnici mi se vším pomůže personál, kdežto doma mám jen kočičí pomocníčky… V té době mi manžel každý den volal, co a jak děti a já mu oplácela co a jak kočky a pes :-).
Domů jsem se nakonec vrátila, kočičáci se na mě vrhli a měli mě rádi, mluvili se mnou a nebyli vůbec uražení! S dětmi se seznámili, ale do jejich šesti měsíců jsme je k dětem moc nepouštěli.
Zato teď, když je našim ratolestem čerstvý rok, spolu klidně chrní v postýlkách :-). Naše děti kočky i Daisy mají moc rádi a světe div se, naše zvěř má moc ráda naše děti! Daisinka hlídá kočárek a každý přistoupivší občan je podroben důkladné prohlídce a pak je na uvážení naší fenky, jestli je připuštěn až ke kočárku :-).
Během těch prvních šesti měsíců s dalšími dvěma přírůstky v domácnosti prošli povinnou kastrací i Arnoštek s Madlenkou, protože Madlenka se začala mrouskat a s našimi kastráty to dělalo velké divy :-). Aniž by věděli, co vlastně chtějí dělat, nastupovali na ní jako k páření a ona stále zůstávala neposkvrněnou pannou, což jí muselo přinášet velkou frustraci, že není dost žádoucí :-).
Po jejich kastraci nastal v naší domácnosti zasloužený mír, přerušený jen občas jekotem dětí že mají hlad (jsou pokakané, jsou počůrané, mají žízeň, rostou jim zoubky, mají zácpu, mají průjem, nudí se, maminko kde jsi? a podobně) nebo jekotem mého manžela, že ty mrchy škrábou skříň (rozmotali toaletní papír, ublinkly se v kuchyni, smrdí jim záchůdek, chtějí se moc mazlit, nechtějí se vůbec mazlit, lezou k dětem do postýlek, žebrají u stolu při jídle a podobně).
Všichni utěšeně tloustnou (i děti) a stávají se lenivějšími, pohodlnějšími a prostě se nejraději mazlí (děti néé). Prostě pohodička a jsme všichni moc rádi, že se navzájem máme a můžeme si pomáhat ve splínech, trápeních a starostech obyčejného života.
Markéta Matějková
