Deník koček z Palmovky - koťata
S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.
Jak povídám, není nás tu málo, kočky i kocouři, mladí i staří, pro některé z nás je to přestupní stanice do domova s vlastním člověkem, pro některé je ten jediný domov, který znají, tady, kde vyrostli a někteří tu našli klidné místo na dožití ke stáru.
Buď jak buď, kolonie funguje, má svoje vztahy a pravidla, život plyne v zaběhnutých kolejích. Dvakrát ročně ale dostanou staré zvyky pěkně na frak. Přiběhne totiž tlupa neúnavných nezbedů vypiplaných od stádia "myš" v karanténě, kterým není nic svaté a kteří nemají na zábavu nic lepšího, než budit a prudit ospalé starochy dupáním po jejich hlavách a šplhat po zádech naší lidské obsluze.
Ta dospělá a rozumná část kočičího osazenstva (rozuměj všichni kromě koťat) se v tu chvíli rozdělí zhruba do tří kategorií. Jedna si nechce nechat do života od holobrádků kecat a pokud jsou příliš dotěrní, bez okolků je profackuje. Druhá - nejobsáhlejší - droboť ignoruje. Nebo se o to aspoň snaží, pokud jí zrovna nějaká její část nestojí na hlavě. Třetí skupina koček, kam patřím i já, jásá - rozdělí si role na dědečky a strýčky, koťata opečováváme, olizujeme, děláme jim místo u misek a zastáváme se jich před skupinou číslo jedna (v tu chvíli bývá obzvláště veselo, zvlášť když se do toho vložím já se svými necelými osmi kily živé váhy).
Abychom zbytečně neteoretizovali - včera navečer jsme už pomalu všichni dostávali hlad a očekávali večeři. My, když očekáváme, nečiníme tak nějak nenápadně a ve skrytu, ale zásadně tak, aby si toho člověčí obsluha promptně všimla a zjednala nápravu. Což se projevuje zejména tím, že se ve všech komunikačních uzlech místnosti soustředí co největší množství koček, posadí se a významně se dívá. Tím se člověkům znemožní pohyb po místnosti a stejně nemohou efektivně nic udělat do doby, než rozdají misky a uličky se znovu trochu uprázdní.
Koťata ovšem očekávají večeři jinak. Pamětliva poučky o zdravém pohybu před jídlem, pokoušejí se dosáhnout rekordu v čase přeběhu z jedné strany útulku na druhou, přičemž bodovému hodnocení během průletu nahrává zásah co největšího počtu misek s vodou co největším kusem kočky. Takže konkrétní scénka včera vypadala takto: Pepina se rozbíhá, trefuje první misku, pokropí Leslieho, který vztekle syčí, pokračuje k druhé misce a vrhá vodu pod nohu vedle stojícího člověka, ten podklouzne, chytá se futra, přičemž na něj zaječí tři kočky, které se strašně lekly, Pepina pokračuje a let končí efektním smykem do umyvadla. Rekord nepokořen, příště.
Večeři jsme dostali, ale na výchově té drobotiny budeme muset ještě zapracovat.
