Bydlí nás doma třináct: osm koček, tři kocouři, manžel a já. A vlastně máme ještě ve velkém akváriu dvě rybičky staré aspoň dvacet let. Naše kočky je mají namísto televize a ještě si přitom hezky zaloví. Sice jenom po skle, ale je to pro ně příjemná zábava. I když, Jonášek to taky jednou zkusil ve vodě. To byl ještě takové odrostlé kotě, počkal si, až jsem šla ryby krmit, a ve chvíli, když jsem zvedla krycí sklo, skočil ze země rovnou do akvárka. Když jsem se vzpamatovala z leknutí, chtěla jsem ho snad utřít nebo co, ale měla jsem to marné.

Někam se schoval a nevylezl, dokud nebyl suchý. Myslím, že se hrozně styděl, že takhle naletěl. Fakt je, že už to víckrát nezkusil a jako jediný se u akvárka chová umírněně. Dívá se na rybičky z bezpečné vzdálenosti a bedlivě pozoruje ostatní kočky, když mi strkají packy pod sklo v čase rybího krmení. Podezřívám ho, že čeká, až to některá další zkusí jako on, aby se jí mohl smát. Zatím je v tom ale sám.
Když už jsem u akvária, musím se zmínit ještě o našem druhém kocourkovi Melíškovi. Nikdy mě nenechá zapomenout ryby nakrmit. Každý večer, při každém mém pohybu po bytě nelení vyskočit, i kdyby tvrdě spal, a běží k akváriu. Sedne si vedle něj a kouká na mně.

Nešťastný je v den, kdy nekrmíme. Sedí vedle akvária a očima prosí. Říkám mu: dnes ne, Melíšku, zítra zase budeme krmit, ale on kouká a kouká, musím odejít z pokoje, aby to pochopil.