| |
25.1.
Několik poznámek a rad II. (Mirka Červenková)
Minule bylo:
22.1.
Několik poznámek a rad I. (Mirka Červenková)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Několik poznámek a rad II.
Chtěla bych napsat něco k příspěvku "O kočce Eržice" od pana Václava. Velice dobře se umím vžít do jeho situace, protože obdobné tygříky máme doma z 11 koček 3. Je to tím, že kočky, které žijí divoce, zvlášť ve městech, vychovávají svá koťata tak, aby přežila. To je strašně důležité, protože na kočky tady číhá řada nebezpečí - auta, psi, lidi, děti. Žádné kotě, které se narodí doma, nebo někde na venkově v blízkosti lidí, není tak přísně vychované jako kotě volně žijící městské kočky (samozřejmě v některé minulé generaci opuštěné lidmi). A tahle výchova se dá zlomit jedině vlídností, láskou a trpělivostí.
Naše Eliška je dokonce ze tří koťat, která jsme odchytili už před více jak dvěma lety. Její sourozenci jsou mazlíčci, ale Eliška od malička hrozně šilhala a možná, že tenhle handicap ji nutí, aby byla stále opatrná, přesto, že už dnes na ní šilhání nevidíme. Třeba ale pořád vidí blbě a nás vidí jako nějaká strašná monstra. Nechá se pohladit jenom když ji neseme jídlo, a to je na ní ještě vidět, jak při našem dotyku trpí. Naštěstí v nutných případech, jako byla kastrace nebo očkování, se po nějaké hodince utíkání nechá chytit a není agresivní.
Horší je to s naší Dorotkou. Ta teď v březnu u nás bude už dva roky, ale vypadá to, že její krocení bude trvat dlouho. Přitom její máma, která žila venku před naším domem, a kterou jsme denně krmili, byla mírná, nebojácná, otírala se nám o nohy a nechávala se hladit. Bohužel jsme ji včas neodchytili a už není.
Dorotka se od koťátka bránila každému dotyku zuby drápy. Venku jsme ji chytili do odchytové klece, kterou jsme si kvůli ní pořídili. Na kastraci jsme ji chytili až po několika dnech, a to ještě jsme na ni museli nalíčit přímo past, protože už čekala koťata a silně několik dní krvácela. Než se panu doktorovi podařilo ji uspat, poškrábala mého muže v obličeji tak, že ho musel pan doktor nejdřív ošetřit. Samozřejmě v ordinaci utekla a my jsme ji půl hodiny lovili, nakonec se mi povedlo hodit na ni deku, přitisknout ji k zemi a pan doktor jí rychle píchnul narkózu. Pak ji zašil nějakými samovstřebatelnými nitěmi, protože bylo jasné, že chtít jí vytáhnout po deseti dnech stehy, je marností. Dodneška bohužel, jako jediná z našich koček, není očkovaná. Naštěstí kočky nechodí ven, ale stejně se o ni bojíme.
Posledních pár týdnů sice Dorotka, když má dobrou náladu, přijde, abychom ji pohladili, což nám dává najevo tím, že má ocásek rovně vztyčený vzhůru. Pak ji smíme hladit a drbat, ale jen jednou rukou. Jakmile bychom chtěli použít i druhou ruku, anebo už ji hlazení přestane bavit, zařve na nás tygřím hlasem a sekne nás přes ruku.
Dorotčina o rok mladší sestřička Jůlinka je naštěstí jenom druhá Eliška. Pohladit ji smíme jenom výměnou za jídlo nebo po dlouhé honičce, ale v případě násilného "zajetí" se nepere.
Panu Václavovi bych asi doporučila ještě jednu kočičku (literatura říká, že by měla být mladší a opačného pohlaví). Musí ale každopádně být mazlivá, aby od ní Eržika odkoukala, že se nemá čeho bát. Myslím, že jí Eržika nic neudělá, samozřejmě na ni bude zpočátku vrčet a dávat jí najevo, že u vás byla dřív a proto je tam na prvním místě ona, ale tím víc se jí věnujte a uklidňujte ji a možná, že se zlomí dřív i její vzdor proti lidem. Před návštěvami se ale bude schovávat dál, to dělá 10 našich koček z 11, ať jsou krotké nebo ne.
A na závěr jedno povzbuzení. Měli jsme jednu známou starou paní, jejíž kocour, kterého měla 15 let, 12 let na sebe nenechal sáhnout a bydlel za sporákem, než se začal trochu nechat hladit. Před půl rokem paní bohužel zemřela a kocourek, přestože o něj bylo postaráno, za necelý měsíc umřel steskem po ní taky.
Mirka Červenková
| |
