Toto povídání (zde je jeho první část) je pojednáno jako reklama na kočičky z útulku Pražského spolku ochránců zvířat tel. (02)6922588, (02)536605, se kterými mám ty nejlepší zkušenosti. Asi je něco pravdy na tom, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci. (Adresa je: Útulek pro zvířata v krajní nouzi, Radlická 108, Praha 5, návštěvy pouze po telefonické dohodě na tel. 0603/225948.)
Druhé zvíře jsem si z útulku vzala, když jsem přestala pracovat jen doma a začala docházet do zaměstnání. Chtěla jsem, aby Žofince nebylo smutno. Přinesla jsem si Sněženku (původně byl považován za kočku, ovšem vyloupl se z něj kocour, tak mu říkám Sněhuláku, častěji však Puclíku, Mazlíku, Murmuráku nebo Prdelko - to má z dob, kdy se pořád schovával, ovšem dělal to tak, že se někam zasunul zejména hlavou a myslel si, jak dobře není ukrytý); až skoro půlročního ho odchytili v jakési zahradě, protože tam místní „lidi" kočky utloukali šutrama.

Nejvíc se mu líbil umělohmotný děrovaný míček s rolničkou uvnitř. Honil ho o závod, taky tou norou pod gaučem, ovšem na tom gauči jsem spala já, a když kocour hnal míček po parketách pod mou hlavou, znělo to jako vlak metra v Nuselském mostě. Chvíli jsem vydržela, ať si chudák malá užije. Pak jsem ale vstala (Žofka, usazená u mě na polštáři, se se zavřenýma očima vztyčila, jako že co je, co je), rozsvítila, Sněhulák zmizel. Míček jsem ukryla do šuplíku, lehla jsem si. Za chvíli kocour nadšeně vyrazil zase. Vytáhl si z krabice s kočičími hračkami plyšovou myš nebo co, a začal ji honit po parketách, dupal a každou chvíli myš sejmul smykem a při tom působivě bouchal do dveří, skříní, židlí...

Sněhulák po několikaměsíčním usilovném seznamování začal spávat jako normální kočka (t.j. v noci a s námi všemi v posteli), neutíká, sotva se na něj podívám, je naopak veselý, vyžaduje, abych ho chovala, blaženě se mi otírá o bradu a o nos, přede s otevřenou pusou, až drnčí talíře v kredenci, mrská ocasem jako mávátkem, a když si Žofinka moc troufá, tak ji prožene taky.