| |
18.2.
Mindice se ztratila! (D.Jarkovská)
17.2.
Opožděná rada Kamile (Hana)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Mindice se ztratila!
(se šťastným koncem)
Naši Mindu jsme si přivezli z loňského pobytu na chalupě. Předposlední víkend v srpnu ji syn objevil u popelnic jako malé koťátko, které zřejmě nevědělo, kam se vrtnout, ale nechalo se pochovat a hrálo si pak celé odpoledne s námi na zahradě.
Čekali jsme, že se o ně třeba někdo přihlásí, ale dopadlo to tak, že už zůstalo s námi. Je to typická česká kočička s mourovatými zádíčky a hlavičkou a bílým bříškem a nožkami a tak jsme ji pokřtili úplně obyčejně Minda. Časem, když jsme se více sžili, jsem jí začala říkat Mindice, protože mi připadá, že ji to jaksi lépe vystihuje. Musí se to ale říkat škádlivě, nikoli s despektem, to by se urazila.
Koncem dovolené s námi (zcela způsobně) odjela do Prahy. Je to chytrá kočička, takže se rychle naučila orientovat se v domě i na zahradě. Po určité době nám připadalo, že už je na nás natolik zvyklá, aby neutekla. Zbudovali jsme jí, i když zpočátku s obavou, volný průchod "proskakovacím okénkem" z chodby v suterénu, kde bydlí, když nejsme doma, do zahrady a naopak. Ukázalo se, že obava byla zbytečná, Minda se spolehlivě vracela domů, i když kromě naší zahrady navštěvuje blíže neurčený počet zahrad sousedních, a vypěstovaly se různé rituály příchodů a odchodů, vítání a loučení.
Mindice se stala členem rodiny a všem připadala ta idylka samozřejmá. Až poslední lednový víkend jsme měli poznat, jakou má každý šťastný návrat toho odrostlého kotěte do bezpečí domova vlastně cenu. Bylo krásně a tak jsme se po obědě rozhodli jít trochu uklízet zahradu. Navrhla jsem synovi, že by mohl pokácet starý proschlý strom, na který už jsme se delší dobu chystali, on souhlasil, připravil si motorovou pilu a dal se do toho. Mindice samozřejmě skotačila okolo nás. Motorová pila byla pro ni ale přecejen příliš hlučná, a tak raději vzala do zaječích. Ještě jednou se vrátila, a to když můj muž šel do sklepa pro koš na pořezané dříví. Jako obvykle ho do sklepa doprovázela, do koše skočila a nechala se přinést. Pak ale zase začala řvát ta pila a Mindice se někam uklidila. Kácení stromu neprobíhalo zcela hladce, protože se ukázalo, že řetěz je nějaký tupý, a tak muž šel hledat řetěz náhradní. To také neproběhlo hladce, protože v suterénu je v chodbě a v dílně několik skříní, kde by eventuálně uložen být mohl, ale nebyl, takže než se vrátil oznámit synovi negativní výsledek, byl už strom dopižlán tím tupým řetězem. Pak jsme měli ještě spoustu práce s uklízením větviček a smetí a tak už jsme se nakonec silně těšili domů do tepla. Po návratu ze zahrady jsem zcela samozřejmě šla pozvat domů také Mindici, protože jsem s jistotou předpokládala, že už bude nachystaná u dveří ze suterénu, aby se mi slastně otřela o nohu a nechala se odnést do kuchyně, kde už bude nachystáno něco na posilnění. Minda tam nebyla.
Bylo to divné, ale dalo se to vysvětlit nějakým výletíčkem do okolí, protože byl pěkný den. Pak přišla chvíle, kdy se obvykle scházíme doma a Minda už bývá nachystána buď vpředu na zahradě nebo těsně za proskakovacím okénkem, aby mohla jít při zavrznutí branky vítat toho, kdo přijde první a vezme ji do bytu. Ale Mindice nikde. Volali jsme a odnikud se nepřiřítila.
Doma byla najednou jakási tíseň, ale nikomu se ještě nechtělo přiznat, že má starost. Pak přišel druhý syn a tomu jsme museli vysvětlit, jak to, že se jeho nalezeneček nepovaluje pod ústředním topením a to prolomilo ledy a začali jsme si dělat starosti kolektivně. Nejvíc mě hlodalo, že jsme ji třeba vyplašili tím rámusem a že se někam zaběhla, odkud netrefí. Ten večer nestál vůbec za nic. Bylo to chození od okna k oknu, marné volání do zahrady, kontrolování všech místností v suterénu. Noc byla ještě horší. To už bylo jasné, že se něco stalo, protože Mindice by se bez večerního krmení na toulky určitě nevydala. Zdálo se mi celou noc o
nejrůznějších kočkách a pořád jsem mezi nimi hledala Mindici. V noci jsme se všichni budili a chodili se dívat, jestli snad... K ránu se mi zdálo, že se vrátila, ale pak jsem se probudila. Venku napadlo trochu čerstvého sněhu a nikde žádné ťapičky. Dělala jsem snídani, vyhýbala se očima prázdnému košíku, misce s vodou, cívce, kuličce a hlavou se mi pořád odvíjel ten film, jak jsem ji naposled viděla v koši na dříví, jak pak utekla a jak pila byla tupá a jak muž řekl "Já přinesu řetěz". JÁ PŘINESU ŘETĚZ. V hlavě mi blesklo vnuknutí a já hnala horempádem do suterénu do té skříně. Otevřu ji a... ze skříně se vznešeným krokem vynesla Mindice. Žádné vyděšené zvíře, které prožilo půl dne a noc zavřené ve skříni, kde je minimum místa mezi krámy, bez vody, bez jídla, žádné vytřeštěné oči a skok do svobody! Přirozená grácie a jistota, že to určitě dobře dopadne. Protáhla se a nechala se vzít do náruče, muchlat a ukazovat všem, že je tady, že se nám
neztratila. Když jsme se dostatečně dlouho radovali, že je Mindice opět s námi, že nebyla ani přejeta, ani zadávena, ani snědena, nás přepadla starost, jak že to asi vypadá v té skříni po tak dlouhém pobytu uvnitř bez přístupu k toaletě. Já jsem sice tvrdila, že ze skříně vyšla jen Mindice, nikoli zápach, ale mužská část rodiny, která skříň provozuje, mírně pobledla při představě její asanace. Ale představte si, nic. Opravdu nic, ač je to neuvěřitelné a odporuje to zákonům přírody.
A tak je všechno zase při starém, Mindice odchází a přichází, ale my jsme si teprve uvědomili, jak moc s námi za tu krátkou dobu srostla a že každý její návrat by měl být vlastně malým svátkem.
D.Jarkovská
| |
