Toto povídání (první a druhá část) je pojednáno jako reklama na kočičky z útulku Pražského spolku ochránců zvířat tel. (02)6922588, (02)536605, se kterými mám ty nejlepší zkušenosti. Asi je něco pravdy na tom, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci. (Adresa je: Útulek pro zvířata v krajní nouzi, Radlická 108, Praha 5, návštěvy pouze po telefonické dohodě na tel. 0603/225948.)
Když jsem Sněhuláka přinesla (mimochodem mu teď říkám spíš Murmurák, protože to jméno jednak připomíná předení, což mají kočky rády, a navíc připomíná jeho zvukové vyjadřování, které by se dalo nejlépe popsat jako tichý řev či rourácení), Žofinka se mnou nepřerušila diplomatické styky, jak jsem se obávala, ale začala se po bytě pohybovat zpomaleným plížením, než cizince omrkla a ujasnila mu, kdo je kdo. Samozřejmě jsem Žofinku ještě víc než jindy chovala a hladila, aby jí to nepřišlo líto a nechladila si žáhu na nováčkovi. Vyloženě se ale nepoprali, spíš mezi nimi vládne jakési ostražité příměří. Chvílemi se honí (nejdřív zahlédnu Sněhulku, jak ozlomkrk letí za gauč, Žofka v těsném závěsu za ním a ještě ho tam packou zašoupne; za chvilku vidím tentýž průvod letět do předsíně, ovšem v opačném pořadí - tak nevím, snad si hrají). Trvalo možná tři měsíce, než jsem si všimla, že se po ránu taky symbolicky navzájem myjí, ovšem Žofinka velké důvěrnosti nestrpí. Sněhulka se vůbec od počátku snažil Žofince zalíbit, překrásně jí předl, přivíral na ni oči, natahoval se po ní, mě vzal do party pouze jako prostředníka k seznamování s Žofinkou (nakonec uznal, že mám některé přednosti sama o sobě, Žofinka například neumí otevřít konzervu a navíc ho nechce tak krásně hladit za ušima). Když on je Sněhulák moc hrr, natrčí ty svoje tvrdé fousy a nadšeně strká Žofince čenich do obličeje, Žofinka chvíli uhýbá a odvrací hlavu (myslí si „fuj"), a pak si vyskočí na skříň. Veselý Sněhulák nic nechápe a radostně máchá packou, aby ji zastavil, ale Žofinka se prohne jako had („nešahej na mě") a je pryč. Tady to gesto „nešahej na mě" dělá Žofinka i mně: když dorazím z práce, přijdou mě oba přivítat (celí ospalí, teploučcí a načechraní). Nejdřív pořádně pohladím Žofinku, pak Sněhuláka („Ahoj paní, ahoj pane"), ale když chci drbat oba dva najednou, Žofka v tu ránu odchází středem. Dělám to tedy tak, že se přivítáme se Sněhulákem (pohladím, pochovám, otřeme nos o nos), pak najdu Žofinku na parapetu okna a tam se koná další uvítání, ovšem za důstojnějších podmínek a bez vyrušování tím mladým pometlem, jak vidím Žofince na nose.