| |
12.3.
Baruška se stěhuje - kočičí povídání 6 (Mirka Červenková)
11.3.
Zamilovaný kocour (Marie Crossette, USA)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Baruška se stěhuje
kočičí povídání 6
Jednou v neděli dopoledne, bylo to už pět týdnů, co u nás kočky žily, zazvonil telefon a nějaká paní mi vysvětluje, že ji na nás posílá paní Soběslavská, že jí máme dát jednu kočičku. Její tetě prý v noci umřela kočička a ona prý je z toho hrozně smutná a potřebuje rychle náhradu.
Ve mně se zatajil dech. Začala jsem gestikulovat na muže, ten mírně pobledl a po pár vteřinách, kdy bojoval sám se sebou, mi říká: ne, už si je necháme. Podotýkám, že jsme o této možnosti diskutovali během těch pěti týdnů několikrát a vždycky jsme dospěli k tomu, že si je nemůžeme nechat, chodíme do práce, v létě jezdíme na chatu, rádi chodíme na různé kulturní akce a blablabla. Teď jsme se v pár vteřinách všeho vzdali.
Oznámila jsem paní v telefonu, že už naše kočky nedáme, že jsme si na ně zvykli, a že paní Soběslavská jí jistě dá nějakou jinou. S mužem jsme si oba oddechli, že to konečně bylo definitivně rozhodnuto a vysloveno nahlas a já jsem odešla do kuchyně dělat oběd.
Sotva jsem nalila olej na pánev a zapálila plyn - telefon. Volalal paní Soběslavská a docela přísným hlasem mi sdělila, že jednu kočku té paní musíme dát, že je to stará paní, která má nemocné srdíčko, že by se jí mohlo přitížit, a že jsme ji pořád uháněli, aby ty kočky někde udala a teď si takhle vymýšlíme. A stejně prý nemůžeme mít tři kočky, když jsme dva (do dneška nevím proč). Dala mi na tu paní telefon a prý jí mám hned zavolat, aby si přijela.
Já vím, že je to možná pro vás nepochopitelné, já bych tomu taky dřív nevěřila, že takhle přilnu ke zviřátkům, notabene když je ani nechci. No, pro nás to tehdy byla tragédie.
Rozhodovali jsme se, kterou kočinu tedy dáme. Andulku - tu v žádném případě. Z té už byl nějaký čas páníčkův mazlíček. Rozárku - tu taky ne, ta sice byla ještě pořád docela plachá, ale byla hodně fixovaná na Andulku a Andulka na ni. Tak Barušku. Baruška se nám nejvíc vyhýbala, nevěřila nám a asi dopředu věděla proč. S těžkým srdcem jsem tedy zavolala té paní ať si přijede. Když mi lezly slzy do očí, rychle jsem šla do kuchyně, a to bylo něco.
Z kuchyně se valil černý mrak a z nových umělých dlaždic kolem sporáku šlehaly plameny. Rychle jsem na oheň chrstla vodu a naštěstí jsem to uhasila, ale černé saze ze spáleného oleje, pánve a obložení byly všude. Přišel se podívat muž, a co jsem si vyslechla já i všichni sousedi
v domě, to se ani nedá opakovat. Vlastně jsem se tehdy ani neurazila, protože jsem na něm viděla, že si tím vykřikuje i svůj strach, že se bude muset rozloučit s Baruškou.
Sotva jsem uklidila to nejhorší, už zvonila paní s taškou na kočky. Byla sympatická a vyprávěla nám o své tetě, která žije celý život jen pro kočky, zvlášť od té doby, co ovdověla a teď jí tahle poslední umřela a ona je z toho hrozně špatná. Moc jsme ji neposlouchali. Já jsem
držela Barušku v náručí a ona se ke mně poprvé tiskla, nosík zabořený do mého rukávu.
Nemohla jsem to dál zdržovat. Brzy jsem paní nenápadně přerušila, dala jsem jí Barušku do tašky a vyprovodila ji ze dveří. Pak jsem šla rychle brečet do vypálené kuchyně. Co dělal v pokoji můj muž, to nevím. Ale pořádně uklízet kuchyň jsme spolu začali až večer.
Mirka Červenková
| |
