Jim. Tak se jmenuje náš perský kocourek. Vlastně už je z něj pořádný mlsný, drzý a rozmazlený kocour. Kdysi jsme se sestrou moc toužili po kočičce a dlouho přemlouvali a prosili. Bezvýsledně. Za čas jsme to vzdali a smířili se s porážkou.O vánocích půl roku po našem boji o domácího mazlíčka mamka vstoupila do dveří a se záhadným pohledem rozepnula bundu. Vykouklo něco dosti nedefinovatelného. Mrňavé, chlupaté a vyděšené. Musím přiznat, že zprvu jsme si nebyly jisté zda z "toho" máme radost. Přeci jen už naše chovatelsko touhy poněkud vychladli. Ještě ke všemu byl kocourek prvních pár dní hrozně vyděšený, což se projevovalo nečekanými výskoky, útěky, škrábanci a vůbec to spíš vypadalo, že máme doma malého neochočitelného tygra. Po měsíci strachování, kdy na nás zase zaútočí jsme začali přemýšlet jestli by nebylo lepší kocourka vrátit, dokud je čas. Opravdu jsme z něj měli strach. Ale zničehonic začal být hodný a přítulný a dokonce se nechal pohladit aniž by následovala odezva ostrým drápkem. Bylo téměř rozhodnuto. Ještě jsme nějakou dobu vymýšlely jméno a listovali ve slovnících (chtěli jsme, aby jméno nějak vystihovalo krémově bílé dlouhé chlupy a oříškové oči). Nakonec z toho byl Jim. Našemu Jimovi jsou teď čtyři a půl. Je neuvěřitelné jak si nás všechny (tři ženské) podmanil. Je hrozně mlsný, šunka nesmí v naší lednici nikdy chybět a i kočičí konzervy si vybírá. Spí s námi v posteli, a když si usmyslí ležet na polštáři, většinou nezbývá nic jiného než rezignovaně přijmout půlku postele, v lepším případě. Nedá se totiž vyhodit ani přelstít a pokud byste se pokoušely uzavřít před ním ložnici celou noc se nevyspíte. U televize má svoje místo na křesle a běda aby bylo obsazené.