| |
1.4.
Kočičí touhy u Andulky a Rozárky - kočičí povídání 8 (Mirka Červenková)
31.3.
Rady aneb námět pro diskuzi II. (Zuzana Chapmanová)
POŘÁD se HLEDÁ ztracený kocourek (Blanka)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Kočičí touhy u Andulky a Rozárky
kočičí povídání 8
Začali jsme tedy další etapu našeho života. Nakoupili jsme literaturu o kočkách, přenosku, kočičí záchodky, talířky na jídlo a pelíšky. Všechny rozbitné předměty, které stály někde volně jsme uklidili do krabic a odnesli do sklepa. Kytky v květináčích jsme rozdali, protože se nám nepodařilo najít místo, na které by kočky nedosáhly, a když jsme si přečetli v literatuře, co všechno je pro kočky jedovaté, raději jsme se vzdali všech.
Taky jsme si vyhledali veterináře, a naštěstí hned napoprvé jsme objevili výborného pana MVDr. Herčíka v Horoměřicích, kam to máme autem asi 10 minut. Samozřejmě jsme ho brzy potom, co od nás odešla Baruška, navštívili, protože se nám zdálo, že kočky jsou nějaké smutné a nechtějí jíst. Nakonec se z toho vyklubaly kočičí touhy. Prvně začala Andulka a asi dva dny po ní Rozárka. To bylo vřískání a kvákání, že jsme nevydrželi a jeli jsme k panu doktorovi znovu. Kočky dostaly nějaké hormonální injekce a opravdu za pár hodin byl klid.
Pan doktor nám ale vysvětlil, že časté hormonální injekce i naplano probíhající touhy kočkám po nějaké době způsobují záněty dělohy a že by bylo dobré je brzy vykastrovat.
Za další dva měsíce jsme je tedy objednali na kastraci. Obě kočičky už byly úplně ochočené a stali se z nich velicí mazlíci. Jejich kastrace nám ale dala zabrat. Dnes už přece jenom víme, po devíti vykastrovaných kočkách a kocourech, co to obnáší. Tenkrát ne.
Když nám pan doktor předával spící kočiny po operaci, ptala jsem se ho, jestli je to bude bolet až se vzbudí. On mi na to řekl, že si mu ještě žádná kočka nestěžovala. Zasmáli jsme se tomu a kočky jsme si odvezli. Mysleli jsme si, že se probudí z narkózy a budou mít hrozný
hlad, vždyť nesměly 24 hodin jíst a 12 hodin pít. Bylo to hrozné. Kočky se navečer začaly mátořit, udělaly dva kroky a upadly, plazily se z místa na místo, několikrát se chudinky počůraly jak byly utlumeny narkózou.
Když se nakonec někdy pozdě v noci probraly úplně, dělaly na nás trpitelské pohledy, že jako jsme jim to udělali my a nenechaly na sebe sáhnout. Schovávaly se pod skříně a pod postele a samozřejmě si nevzaly nic k pití, natož k jídlu.
Třikrát jsem volala pana doktora, co máme dělat, že kočky mají velké bolesti. Byl fakt trpělivý. Vysvětlil mi, že jim nedává nic proti bolestem, protože kočky pak nejsou opatrné a kdyby moc běhaly nebo skákaly, že si potrhají vnitřní stehy a budou mít další problémy.
Druhý den už byly malinko lepší, ale ještě pořád nejedly, nemluvily s námi a schovávaly se.
Až další den brzy ráno jsme se probudili a na prahu do ložnice kočičky stály a tvářily se, že mají hrozný hlad, co bude s jídlem.
Za deset dní, když jsme přijeli k panu doktorovi na vytažení stehů, omluvila jsem se, že jsem ho tak otravovala, ale kdyby nás na to upozornil hned, že ty kočky vypadají na umření, nemusela jsem mu pořád telefonovat. On ale asi taky netušil, že jsme takoví začátečníci.
Mirka Červenková
| |
