Když se na mém monitoru loni v létě poprvé objevila Dumka nevěřil jsem svým očím - ta podoba byla víc než nápadná.

Asumba se narodila naší Sviňuře (ona se jmenuje, s prominutím, Stará Svině, tu zdrobnělinu používáme hlavně proto, že ji musíme občas zavolat i venku a lidi se na to divně tváří). Ještě než se narodila, měla už vybraného svého páníčka, ke kterému se po svém šestinedělí nastěhovala. Za dva týdny byla u nás zpátky, pán si asi neuvědomil, že kočička s sebou přináší nejen radost ale i nejrůznější omezení, zejména je-li omezena prostorem bytu. Navíc se Asumbička prý pohybovala více po nábytku a záclonách než po podlaze a zničila na co přišla. Tak jsme si jí nechali. Soužití dvou koček matky a dcery bylo celkem bez konfliktů, i když Sviňurka občas měla hravé dcery plné zuby.

Bydlíme v paneláku v přízemí a vzhledem k tomu, že Sviňura byla původně venkovská a venkovní kočka, nechali jsme jí polosvobodu. Nejdříve nám skákala z balkonu a pak dole mňoukala, abychom jí pustili (přinesli) zpátky. Tak jsem zbudoval žebříček na balkon, kterým se kočky dostávají ven i domů. Své výlety kočičky omezily většinou na noc s výjimkou období zamilovanosti, to je neudržel doma nikdo. Z Asumby vyrostla krásná mladá dáma s nepředstavitelně milou povahou a komunikačními schopnostmi. Dovedla vyjádřit i složitá přání a pocity (to opravdu nebylo mňoukání ale povídání), uměla člověka napjatě pozorovat a když ji něco vysvětloval, tvářila se, že tomu rozumí. (Mezi námi, ona tomu skutečně rozuměla - a nejen tomu vyslovenému.)

Na radu veterináře jsme před kastrací nechali Asumbu jednou zažít mateřské radosti. Jako matka byla nepřekonatelná, vychovala si dva potomky, naučila je slušnému chování, lásce k lidem a všem finesám kočičího života. Předloni koncem června nepřišla ráno domů. Stalo se to, co patrně měla zapsáno ve svém osudu - nepřežila střet s autem. Hrobeček jsme jí pokropili slzami. Následující noc přinesla Sviňurka z venku rejska (před tím ani po tom nic, kromě pavouků, much a můr, neulovila).