| |
Myšáček
Máme doma dva kocoury a jednu kočičku. Všichni se sžili a každý z nich má
svůj příběh nežli se dostal k nám, jak říkáme do kočičího ráje, protože naše
kočičičky mají jídlo, volnost a lásku ve vrchovaté míře.
Povím Vám o Myšáčkovi. Domů ho dcera s manželem přinesli jako dvoudenní kotě spíš myšičku. U sousedů na stavbě se skulila hranice s dřívím a pod ní zůstali mrtvá koťátka, ke kterým se už jejich máma nevrátila a Myšáček. K nám ho přinesli s tím, že stejně asi nepřežije. V té době jsme měli doma v Praze již tři kočky. Dostal pelíšek v krabici pod lampou, kamaráda mončičáka,
který byl 2x větší než on a náš přítel veterinář nám nadiktoval množství
sunaru na mléko, které jsme mu dávali injekční stříkačkou každé 3 hodiny ve
dne i v noci.
Dcera chodila na vysokou, měla zkouškové období a tak se mu
mohla plně věnovat a později ho sebou na těle nosila do školy. Po jídle mi
myšáček dojemně žužlal místo dudlíka kůži mezi palcem a ukazováčkem a
vždycky hned usnul. Dcerka prohlásila, že je to její dítě, když ho vypiplala
a že teda my jsme bába s dědkem. Myšáček rostl, měl trápení s ledvinami a
jako rodinu bere skutečně nás, a tak jak on se umí mazlit, žádná z našich
kočiček neuměla.
Teď už je velký kocourek, jí za tři a doslat hluboký talířek
po svém "strýčkovi" Buppovi, který nám vloni stářím zemřel a který nám
pomáhal myšáčka vychovávat po kocouřím způsobu a občas mu i jednu střihnul. Dcerka dokončila školu, vdala se a pořídila nám vnučku, ale Myšáček
jak říkáme, je náš prvorozený.
Dáša Fűrbacherová
| |
