| |
15.4.
Andulka s Rozárkou - kočičí povídání 10 (Mirka Červenková)
14.4.
Myšáček (Dáša Fűrbacherová)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Andulka s Rozárkou
kočičí povídání 10
Dnes se musím trochu podrobněji zmínit o našich prvních dvou kočkách.
Andulka byla mazlivec už venku jako kotě, přestože pouliční kočky jsou hodně plaché.
Vypozorovali jsme, že venkovní kočky nepřivedou svá koťata dřív, dokud je nenaučí všechno, co potřebují k přežití na ulici, to znamená především nedůvěřovat lidem a utíkat před psy, ale také perfektní čistotě, což zřejmě taky souvisí s obavou, aby je psi nenašli po čichu. Andulka tohle všechno samozřejmě uměla, ale mě a mažela se moc nebála. Chtěla se hladit a někdy i vzít do náruče. Rozárka a Baruška na takové důvěrnosti nebyly. Z povzdálí koukaly a při podezřelém pohybu raději zdrhly.
Dnes je z Andulky krásná chytrá kočička, která se bojí tak maximálně pana doktora a vysavače, a toho ještě jenom když už je blízko ní. U nás, když někdo zazvoní, deset koček utíká hlava nehlava do svých úkrytů, jenom Andulka si sedne v předsíni a kouká, kdo přišel.
Návštěvám se sice nevtírá, ale nechá se i pohladit, když si je dostatečně prohlédne a očichá. A tak každý, kdo k nám přijde, může vidět jen naši Andulku jako vzorek našich koček. Možná, že ostatním kočkám Andulka s Rozárkou vyprávěly, jak si jedna návštěva odnesla Barušku, nevím. Zbylými kočkami se můžeme chlubit jenom na fotkách.
Naši Andulku taky podezíráme, že si tajně přečetla knížky o Garfieldovi, protože ona nejen, že se mu hodně podobá, ale často se chová jako on. Typické je pro ni odmlouvání, když jí něco přikážeme nebo zakážeme. Pořád něco komentuje. Ale hlavně společně s Garfieldem je tlustá, líná a je na to hrdá. Ovšem při vší své lenosti nelení dělat co největší hluk, když si chceme o víkendu po obědě zdřímnout. Lítá po bytě nejlépe s pingpongovým míčkem, kterým mlátí do nábytku, běhá po šplhadle až ke stropu a hodně při tom drásá sisalový provaz, pak ze šplhadla zase seskočí na konferenční stolek, no je na zabití. A když takhle lítá, skrčená s ušima sklopenýma dozadu, je děsně podobná Kantorkovým kočkám "v běhu", on snad musel znát naši Andulku.
To Rozárka, to je jemňounká něžňounká kočička. Na každém kroku nás doprovází, otírá se o nohy a touží po každém pohlazení. Jakmile si sedneme, hned se nalepí, a tak se jí nejlíp spinká. Večer, když se chystáme do postele, sedí ve dveřích ložnice, a pak je první v posteli, čeká až se uložíme, pendluje od jednoho ke druhému a musíme ji pořádně před spaním podrbat a pomazlit. Pak se nám přitiskne k nohám, ale když ji moc kopeme, vyleze si na skříň, kde si našla pelíšek, umyje se a jde spát. Když se ale v noci hneme z postele, seskočí rychle ze skříně, doprovodí nás, a potom se opakuje celý rituál z večera s tím, že tomu druhému, který se neprobudil, strká fousky do obličeje tak dlouho, až ho probudí taky.
Rozárka má ještě jednu děsnou mánii. Jak vidí některou kočku spát, vleze si k ní a začne ji olizovat. Ta zpočátku drží, ale když už to trvá dlouho, začne se bránit a odstrkovat ji a skončí to tak, že se poperou. Násilně probuzená kočka pak otráveně odejde a Rozárka se uloží na její zahřáté místo.
Andulka s Rozárkou nám jednou připravily nezapomenutelný zážitek, který vám musím ještě vylíčit. To byly u nás teprve krátce, ale bylo to už po odchodu Barušky. Přišli jsme jednou z práce, a když jsme otevřeli dveře a nakoukli do předsíně, celá předsíň byla bílá. Zpočátku jsme si vůbec neuměli představit, co to může být. Až po chvíli jsme si všimli prázdného tvrdého válečku, na kterém bývá namotán toaletní papír. Kočky ho roztrhaly na nejmenší kousíčky a roznosily po celém bytě. Pyšné na svou práci seděly obě v předsíni a čekaly až je pochválíme. No, můžete se zlobit? Když jsme si představili, co jim dalo práce celou to roli toaletního papíru roztrhat a roznosit, to opravdu bylo spíš na pochvalu.
A tak jsme učinili další zkušenost, jako už několikátou, že toaletní papír se musí dávat do police někam vysoko a ještě tak, aby ho kočky neměly na očích.
Mirka Červenková
| |
