| |
19.4.
Přístup ke kočkám aneb svoboda nebo život (Vlasta Leporska / Mirka Červenková)
16.4.
Dumka podruhé na veterině (Ferda)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Přístup ke kočkám aneb svoboda nebo život
V priloze 'Kocky a kotata' jsem si precetla clanecek 'Co s chatou' od Mirky Cervenkove. Musim rici, ze dost dobre nechapu pristup pani Cervenkove k jejim kockam - na chate zatemuje okna a dvere aby probuh nektera z kocek nepronikla ven!
To naprosto nesmyslne omezovani pohybu techto zvirat. Kocka potrebuje volny pohyb po urcite lokalite a jako kazdemu zvireti ji prospiva pobyt venku. Nebezpeci, ze se kocka ztrati, je prakticky nulove - kocka se tzv. drzi domu, ve kterem ziji panickove. Muze se stat, ze neprijde den dva domu, ale pak se vzdy vrati. Jedine realne nebezpeci je zminovany myslivec, ktery muze kocku zastrelit pohybuje-li se v lese. Ale zivot je riziko ve sve podstate a chranit kohokoliv za cenu vezneni je absurdni. Sama mam dve kocky, ktere beru s sebou na nasi chalupu a nemam s nimi nejmensi problemy. Moje chalupa je obklopena loukami, les je vzdalen cca 300 metru.
Nevzpominam si, ze by tam kocka nekdy sla. Pohybuji se tak v okruhu sta metru od domu.
Vlasta Leporska
Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že kočky patří do přírody a držet je doma znamená pro ně trápení, ale po několikaletém soužití s kočkami a ještě delším pozorování pouličních koček jsem tenhle názor změnila.
Myslím, že je velký rozdíl mezi kočkami na venkově, které žijí v blízkosti lidí, kteří se sice moc nepářou s tím, jestli má kočka správnou výživu, dost vitamínů, jestli jí chutnají víc konzervy Whiskas nebo Felix, jestli je očkovaná proti kočičím nemocem, jestli je kastrovaná, nikdo s ní nejezdí k veterináři, když ji občas přejede auto, lehce si seženou jinou, a kromě toho, že jí několikrát za rok utopí koťata nebo je hodí do kamen jim zas až tak moc neubližují, proto se kočky v jejich blízkosti cítí relativně bezpečné a nic je nenutí, aby svá koťata vedly k opatrnosti. Ne tak kočky ve městech.
Na každém sídlišti žijí desítky koček, to jsem si jistá. A kolik z nich máte možnost vidět? Ojediněle večer nějaká přeběhne zpod zaparkovaného auta pod další auto. Koťata, která se narodí pouličním kočkám, mají od narození tvrdý dril, a kočky je nevyvedou dřív, dokud se nenaučí být neviditelná. Musí se umět schovávat před lidmi, před dětmi, před psy, být opatrná před projíždějícími auty. To všechno znamená, že za denního světla jsou kočky schované někde ve sklepech nebo v motorech zaparkovaných aut a vycházejí jen večer a v noci, aby sehnaly něco k jídlu, což je v nejlepším případě jídlo, které jim někdo (třeba my) dává na určité místo; častěji jsou to zbytky v popelnicích, myši, hmyz.
Máte pravdu, tyhle kočky jsou v přírodě, žijí v určité lokalitě, ale mají neomezený pohyt? Zdá se vám to hezký život pro zvíře?
A všechny naše kočky se narodily venku, na sídlišti v Praze. Většinu z nich jsme odchytili jako koťata, takže jsme předpokládali, že se snadno přizpůsobí životu mezi lidmi. Mohu vás ubezpečit, že tomu tak není. Máme 11 koček, žijí u nás asi 5 let a téměř žádná návštěva, která k nám přijde, nemá šanci je vidět. Při každém zazvonění zvonku u dveří, při každém hovoru na chodbě domu, rychle mizí ve svých skrýších a vylezou, až když je úplný klid. Nejsmutnější je pozorovat, jak minimálně rok trvá, než se kočky naučí bezprostředně usnout, kdy pak můžeme kolem nich chodit, aniž bychom je vzbudili, dokonce můžeme vidět, že se jim zdají nějaké sny. Do doby nabytí pocitu bezpečí spí napůl oka, napůl ucha, vyhledávají ke spaní místa, ze kterých mají přehled o každém našem pohybu a odkud mají dost času utéct. A není už to tím, že by se bály nás, ale jsou tak vycvičené pro život venku.
Rozhodně nesouhlasím s vaším vyjádřením, že "život je riziko ve své podstatě a chránit kohokoliv za cenu věznění je absurdní". S tím vězněním jsem se vám výše snažila vysvětlit, že je to právě naopak, že spíš venku jsou kočky vězněny ve svých skrýších, než u nás doma. A jako kdybyste chtěla říct, že když je život ve své podstatě riziko, nedá se s tím nic dělat. Ale od toho přece máme mozek, abychom přemýšleli jak ta rizika snížit na minimum. I ta kočka, která vychovává svá koťata, má promyšleno jak je připravit, aby co nejdéle přežila.
Víte, to, že jsem tak opatrná, je možná taky tím, že už jsem ve věku, kdy člověk míň riskuje a víc vnímá různá nebezpečí kolem sebe a snaží se jich vyvarovat. A hlavní důvod mé opatrnosti je taky ten, že už jsem viděla moc mrtvých a nešťastných zvířat a bohužel nemám tu možnost je všechny zachránit, což bych si moc přála. Zkuste někdy navštívit některý kočičí nebo psí útulek. Až se tam setkáte s utrápenými, utýranými, nemocnými nebo zraněnými zvířaty, možná se taky budete snažit, aby alespoň ta vaše žila v bezpečí.
A ještě na jednu zkušenost bych zapomněla. Máme známou rodinu, která necelých 7 let bydlí v malé vesničce na Šumavě. Mají 3 nalezené psy, které zachránili před jistou smrtí a různý počet koček. Postupně nasbírali taky asi 10 opuštěných koček a koťat. Všechna zvířata milují, ale jsou té zásady, že kočky na vesnici musí chodit ven. Výsledek: 6 hrobečků na zahradě - 4 kočky přejeté, 2 zastřelené myslivci a o jedné, co se s ní stalo, vůbec nevědí. Přitom všechny kočky a kocoury mají kastrované, takže by se neměli moc toulat, spíš by se měli držet u domu. Samozřejmě za každou mrtvou kočku si vezmou minimálně jednu další, ale já si myslím, že mají strašnou spotřebu koček, což ani nemyslím jako legraci.
No nebudu dál zdůvodňovat, proč naše kočky nepouštíme ven. Vím, jak to myslíte. Vím, že kočky rády leží v trávě na sluníčku, lezou po stromech, číhají na myši a na hmyz. Ráda bych jim to dopřála, a věřte, že od té doby, co kočky máme, všechno naše úsilí se nasměrovalo pouze na jednu věc, a tou je domek se zahradou, ve které bude postavena velká kočičí voliéra, kde se budou moct kočky pohybovat venku. První část - t.j. zahradu už máme, ale to nejtěžší nás ještě čeká, a tak i naše kočičky ještě musí vydržet. Zatím jim to ale nijak nechybí.
Mirka Červenková
| |
