Dnes přeruším časový sled povídání a vrátím se o pár let zpátky, kdy jsme doma ještě žádnou kočku neměli. Jak už jsem se zmínila dřív, krmili jsme kočky, které se poflakovaly kolem našeho domu a přitom jsme je pozorovali a seznamovali se s jejich zvyklostmi. Bydlíme v přízemí ne moc velkého paneláku a máme takovou malou, věčně, díky frekventované Evropské, zaprášenou lodžii. Právě pod naši lodžii jsme kočkám dávali talířek s jídlem a pak jsme je shora pozorovali. Časem se ale zvýšil počet psů v našem i v okolních domech a okolojdoucí psi kočky od jídla vyháněli a často jim ho i snědli, začali jsme kočkám jídlo dávat pod strom na malý travnatý plácek vedle parkoviště, oddělený od chodníku pod okny pár keři, kde byly kočky alespoň trošku stranou. Dnes už je tady psů tolik, že kočkám dáváme jídlo rovnou pod zaparkované auto, jinak by se nenajedly vůbec. Když se s nimi nají nějaký ztracený pes, je to jedno. Hladový pes jako hladová kočka. Ale několikrát se nám už stalo, že jsme viděli, jak nějaký páníček vytáhne talířek s jídle z pod auta a počká až se pes nají a prázdný ho zase strčí zpět.

Za dalších asi 10 dnů zase mourinka seděla pod lodžií a mne napadlo zopakovat prosbu, aby přinesla koťátko, ještě jednou. Tentokrát to bylo o hodně později večer, protože vím, že už byla tma. A opět, když jsem po chvíli vykoukla z lodžie, viděla jsem na chodníku sedět kotě.