Dumka je kočka Dumka - kočičí rubrika

Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně. Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi
 
7.5.
Kočičí blechy (Milena)
+ Otázka a jedno upozornění
6.5.
Dumka je lovec (Ferda)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998

Kočičí blechy

Garfieldka Petry Petráskové žere pásek (12 kB) Kdysi jsem si myslela (stejně jako pan Hölblig, autor článku z 29.4.), že kočičí blechy na člověka nejdou. Dnes už vím: jak na kterého. Druhé možné vysvětlení by mohlo být, že nepatřím k člověčímu druhu, o čemž by jistě můj manžel někdy měl chuť diskutovat, ale to bych zbytečně nerozmazávala. Raději tedy zpět k blechám.

Před několika lety jsem měla kocoura Micíčka. Byl to pravý čarodějnický kocour, hladký, černý, lesklý a s šarmem šlechtice. Prostě nejkrásnější člen rodiny a byl si toho patřičně vědom. Nicméně byl to kocour napůl venkovní, a tak se stalo, co se stává i v lepších rodinách - jednoho krásného dne se začal drbat víc než obvykle a bylo jasno: máme blechy. Situace nijak tragická - kočičí blechy přece jdou pouze na zvířata.
Byla jsem toho názoru, že nejlepší bude koupel v protibleším šampónu. Kocour nikoli. Zvítězila jsem hrubou silou. Výsledkem byla plovoucí koupelna, moje ruce poškrábané všude, kam Micíček dosáhl a celé odpoledne plné vyčítavých pohledů (mých i jeho). Horší ale bylo, že blechy byly zažehnány jen na pár dní, zřejmě si náš miláček našel kamaráda, který pravidelnou očistou neprocházel.
Zkušení chovatelé mi poradili, že nejspolehlivější a nejrychlejší metodou je sprej (jeho název si dnes už nepamatuji). Tehdy jsem udělala jednu z nejhorších chyb svého života. Venku bylo odporně, psa (ani mě a kocoura) by ven nevyhnal, a tak jsme proceduru uskutečnili doma v kuchyni na podlaze. Na podlaze pokryté kobercem.
Jana Večeřová - Šmudla - v klubíčku na křesle spící (11 kB)
Micíček celkem odevzdaně snesl přestříkání, ani chemický pach mu zřejmě nevadil a já se nechala ukolébat vítězstvím. Pravda ovšem záhy vyšla najevo. Blechy nejsou tak hloupé, aby tiše pochcípaly jen proto, že si to někdo přeje. Prostě z kocoura emigrovaly na nejbližší vhodné zvíře. Nejblíž jsem byla já.
První pupínky mě nevarovaly, celý rozsah katastrofy jsem pochopila až druhý den v práci - tehdy jsem učila na základní škole. No jak se dá žákům rozumně vysvětlit, že paní učitelka právě ulovila na vlastní noze blechu a musí pryč ze třídy, protože na zádech hodlá ulovit další? Potupně jsem se vymluvila na žaludeční potíže a prchla domů. Přišlo koupání v protibleším šamponu, přičemž mě kocour zaujatě pozoroval. Dodnes jsem přesvědčena, že i zvíře může vypadat škodolibě. Pro jistotu jsem se přestříkla i protibleším sprejem.
Ráno jsem potkala blechu ve své vlastní posteli. Následoval hloubkový úklid s nádechem hysterie. Dva dni pohoda. Třetí den přišel bleší útok na bosé nohy. Opět očista a znovu přepadení na stejném místě. Blechy, které na mě nepřestoupily hned, čekaly na svou příležitost v koberci, na kterém se odblešování konalo. Luxování nemělo šanci a tepovač jim snad dokonce chutnal. Naštěstí byl před námi odjezd na týdenní prázdniny, takže jsem koberec a potažmo i celý byt důkladně promořila chemikáliemi a doufala, že to pomůže.
Po návratu nás vítal páchnoucí byt a blechy, které oddaně vyskočily na má lýtka. Tehdy jsem se smířila s tím, že nás doma prostě bude víc. A snad to byla jen lekce odněkud shůry - právě tehdy to byly poslední blechy, které jsem doma viděla.
Jedno ale vím jistě: když odblešovat, tak venku!
Milena


V prilohach Neviditelneho psa pravidelne ctu clanky o kocickach, pomahaji mne pochopit jejich chovani. Mame doma (v domku na vesnici) dva rocni kocourky (nevykastrovane) Mikese a Fouska. Vetsinou jsou na dvorku, jen pro jidlo a pomazleni a pres zimu jsou v byte.

Na jare jsme si vsimli, ze k nam na pudu chodi cizi velky kocour. Minuly mesic na nej na pude narazil Fousek. Poprali se a Fousek obdrzel vyprask. Nebyl zraneny, jen mel pocuchany kozich, a byl strasne vydesen. Od te doby jako by to nebyl on. Je porad smutny, ustraseny, chodi jakoby stazeny do sebe a vseho se leka. Casteji se zdrzuje v byte a i zde se chova jinak. Zacal "znackovat" . Jeho chovani nam dela starosti. Chceme mu pomoci, aby to byl opet hravy spokojeny kocourek, ale nevime jak. Pokud mate podobnou zkusenost, nebo vite o nekom kdo by nam mohl pomoci, prosim poradte.
P.S. Podivne je take mazleni u Fouska. Kdyz touzi po pohlazeni, prijde, prasti sebou na zem, prekuli se na zada a necha se hladit na brisku. Je to submisivni chovani ? Mikes to nedela.
Anna Berankova

Jana Večeřová - Šmudla při úspěšném lovu (11 kB)

Pan Holbling to napsal pekne, ale jestli mu bude davat jen granule, kocour umre na mocove cesty.

Sdelte mu to prosim.
Vladimír Smejkal
Panu Hölblingovi jsem to sdělil, ale možná by stálo za to, kdyby se k tomu vyjádřil někdo povolaný a vysvětlil trochu šířeji panem Smejkalem nastíněný problém a nabídl hlavně i řešení nebo alespoň doporučení. Ferda