Největším průšihem se pro nás oba stala kočičí výchova a to bylo asi také důvodem, proč jsme se v jeho dospělosti prostě neshodli. Nikdy jsem se pro Cirdu nestala autoritou. Myslím, že dobře věděl, že jsem do něj tak zamilovaná a tak okouzlená jeho přirozenou graciézností, že jsem mu dovolila všechno a časem toho začal zneužívat. Číst si, pracovat u počítače hrát nebo zpívat u kláves bez kočky pochodující po klávesnici nebo se snažící obracet stránky rychleji než já už prostě nešlo.... ale co hůř, jakákoliv činnost směřující k čemukoliv jinému než péči o kočičí blaho (ale zase se to nesmělo přehánět), byla trestána. Můj exmanžel kocoura prostě seřezal a měl pokoj, já jsem ho sice hrdinně seřezala taky, ale za pět minut mě někde za kusem nábytku zasáhly kočičí drápy do nových silonek nebo klidně do holé nohy. A měla jsem to. Postupně už moje hraní na klávesy spočívalo v jejich zapnutí a trvalém shazováním kočky, která dopředu věděla, že bude zase hrát ona. Jakýkoliv můj prohřešek byl provázen trestem, jakýkoliv pokus o trest se stal soubojem na život a na smrt. Výpady do obličeje ve chvíli, kdy se člověk skláněl k něčemu na zemi (dodneška nevím, jestli ho fascinovaly moje vlasy nebo jestli mně prostě jenom zkoušel zabít) to myslím završily. Prostě jsem se ho začala bát.

Cirda je už pryč, už přes rok žije s mým exmanželem u něj. Zpočátku se mi strašně stýskalo, ale chápu, že to asi bylo pro oba nakonec dobře. Myslím si, že jsem jako chovatelka selhala na všech frontách. Nevím jak bychom situaci řešili do budoucna.