| |
24.5.
Jak si vychovat padoucha III. - dodatek (Martina H., Ferda)
21.5.
Jak si vychovat padoucha II. (Martina H.)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Jak si vychovat padoucha III. - dodatek
(můžete si přečíst i první a druhý díl)
Dostala jsem zajímavou reakci na svůj dvojpříspěvek (odkazy jsou zmíněny pod titulkem) a cítím potřebu upřesnit pro všechny, kdo by měli z mého povídání stejný dojem...
Seřezat kočku znamenalo u nás plácnout kočku dva - třikrát poměrně něžně něčím měkkým, co bylo po ruce - např. novinami či utěrkou - s odpovídajícím slovním doprovodem a to tak, aby to vyjádřilo náš názor na to, co udělala, ale moc to nebolelo, protože oba svorně nesnášíme jakékoliv špatné zacházení se zvířaty - a nejenom s kočkami.
Kocour byl agresivnější už od malička, fakt je ten, že jsme si to uvědomili až hodně pozdě a nevedli ho směrem opačným. Můj exmanžel, u kterého žije teď, má natolik přirozenou autoritu, že nemusí používat ani tyto metody, prostě stačí použít správnou intonaci hlasu, což se mi občas dařilo použít
úspěšně rovněž, ovšem pouze s ohledem na míru naštvanosti kočky.
Tedy nikdo kočku netloukl a nikterak jí neubližoval. Nerada bych, aby takový dojem vznikl.
Martina H.
Byl jsem rovněž překvapen z reakce jednoho čtenáře Dumčí rubriky, který paní Hyndrákovou obvinil téměř z týrání zvířat...
Myslím si, že kočku je třeba mírně usměrňovat a hlavně budovat svoji autoritu - řekněme něco jako autoritu vůdce smečky - prostě a jednoduše někdo z lidských majitelů musí stát na nejvyšším stupni v hierarchii (koček). Vlastně se o tom už v Dumčí rubrice psalo, především v souvislosti s ničením domácích kytek. Zajímavá metoda je popsána v tomto příspěvku Lídou Kosatíkovou. Náznaky, jak trestat kočky, byly v příspěvku o soužití dvou koček a také v příspěvku o kočičí potřebě.
Hlavně ale člověk nesmí dát najevo, že se kočky bojí, to kočka jako jakákoli jiná šelma pozná a svého postavení pak dokáže mistrně využívat a zneužívat, jak tomu bylo asi i v případě Cirdy a paní Martiny.
Na závěr přidám jeden smutný příběh, který se stal před asi osmi lety mým starým přátelům - Janě a Ivovi.
Jako mladí manželé dostali družstevní byt a protože ho nechtěli obývat sami, pořídili si do něho kotě - kočku. Impulsem k tomu jim byla návštěva jisté kočičí výstavy, kde se domluvili s jednou majitelkou vystavující perské kočky, že jim prodá kotě - to které bude nadbytečné - bez možnosti získat "papíry".
Kotě bylo krásné a chlupaté, moc se mi líbilo, když jsem se na něj přijel podívat. A když pak asi za rok jeli mí přátelé na hory, kočičku jsem jim u nich v bytě hlídal. Byla v té době už v naději a poté se jí narodila asi tři koťátka, která rozdali po přátelích - já v té době bohužel bydlel na koleji, takže jsem nemohl být odběratelem :-(. Už tehdy byla Bob (tak se kočička jmenovala) velmi nepřátelská a chránila svá koťata nejen před cizími lidmi, ale i před Ivem a Janou. Matka Boba měla údajně taky takové "problémy". Chovala se spíše jako kočka divoká a jako šelma, než jako kočka domácí a mazlíček k tomu...
Pak jsem s Ivem a Janou trochu ztratil kontakt a po asi dvou letech, když jsme se opět zkontaktovali (přes Internet - jak jinak) jsem se dozvěděl, že když měla Bob další koťátka, napadla Janu tak, že se jí zakousla do ruky a nechtěla se jí pustit... Jana pak skončila v nemocnici s prokousnutou rukou a poškozenými šlachami. Ještě teď je to trochu znát, protože má méně hybný palec a vlastně celou dlaň.
Boba se po této nepříjemné příhodě - poté, co vychovala koťátka - zbavili. Jana se jí bála a odmítala s ní být v jedné místnosti...
Nevím na jaké straně byla chyba - Jana s Ivem to vysvětlovali tím, že to měla Bob už v genech po matce. Možná to byla chyba, že ji rovnou nesterilizovali. Třeba by se uklidnila a potlačily by se trochu její instinkty. Myslím si ale, že to ve výchově určitě nebylo. Ostatně jak vychovávat šelmu, která má své charisma?
Ferda
| |
