Bylo mi doma samotné smutno, a tak jsem si řekla, že si opatřím kočičku. Na výstavě opuštěných koček jsem si vybrala kocoura Rudolfa, ředitele útulku. Tak mu říkali, protože celé dni proseděl na svém místě a dohlížel na provoz. O pohlazení stál jen někdy, jindy se po ruce ohnal. S ostatními kočkami a hlavně kocoury se moc nekamarádil a měl zřejmě proč. Je totiž slepý na jedno oko (možná následek nějaké rvačky) a chybí mu přední zuby. Jinak je to ale velký fešák.

V noci jsem mu nechávala napospas kuchyň a předsíň a poslouchala jsem skrz dveře, jak tam rejdí. První ráno jsem uslyšela podivné zvuky. Nedokázala jsem přesně určit, jestli přicházejí z kuchyně nebo zvenku, ale rozhodně to neznělo jako mňoukání. Usoudila jsem, že venku kňučí a naříká nějaký malý pejsek. Druhý den ráno mi došlo, že je to můj kocour. On totiž nemňouká, zato umí kňučet, kňourat a tak zvláštně poštěkávat. Kromě toho taky skřípe a sípe. Většinu času je ale potichu.

Jakmile jsem ho jednou pustila do pokoje, bylo jasné, že mi dřív nebo později skončí v posteli. Postel mám širokou, takže to nevadí, kocour se tam ještě vejde. Na polovinu jsem natáhla deku, aby mi nezaťapal a nepotrhal prostěradlo, a myslela jsem si, jak jsem to hezky vymyslela. Jenže kocour, místo aby se držel na své půlce, se mě snaží z té postele vytlačit. Už pochopil, že se mi nelíbí, když ťape mimo svou deku, takže zvolil takovouhle taktiku: stoupne si na okraj deky co nejblíž ke mně a stočí se do klubíčka tak, že má ťapky na dece, ale zbytek kocoura mám nacpaný pod nosem nebo na břiše. Dokonce po mně několikrát sekl, když jsem se ho snažila ukáznit. Postupně jsme ale našli jakýsi modus vivendi, takže já ho nechám ležet tak, jak se jemu líbí, a on mi zase nestrká pracičky do obličeje, ani se mě ráno nesnaží usilovným očucháváním probudit.

Hana Skoumalová

A příště vám napíšu, jak jsem ho lákala ven, na zahradu.