Jako majitel "zvířátka" zmíněného v sérii článků "Jak si vychovat padoucha" (I., II. a III.) bych všem, kteří o týrání zvířat dokaží mentorovat na základě několika slov v kraťounkém článečku, chtěl sdělit, že si nevidí na špičku nosu. Neboť při absolutní neznalosti situace dokáží vynášet zasvěcené soudy - připomínají mi "naše" politiky.

Pro ilustraci zvířátko je čistokrevný perský kocour s PP, važící ve svých 3 a půl letech 12,5 kg, měří kolem 80 cm bez ocasu, bežně se staví ke stolu aniž by se musel nějak natahovat. Konzumuje výhradně syrové červené maso (kočky by kupovali...., ale kocouři určite ne), sušenou potravu konzumuje jen velmi sporadicky, konzervy nesnáší.

K výchově tohoto zvířátka bych chtěl jen podotknout, že mám ke zvířatům velmi vřelý vztah a pár jsem jich už měl. Od malička jsem kocoura velmi tvrdě trestal za útoky na mou osobu (způsobem okoukaným od kočičích matek) uchopením za kůži na krku a zatřesením s ním. To jediné trochu pomáhalo. Samozřejmě padla i nějaká přes zadek. Ale proboha, přece si nebudu pořizovat kočku, abych ji následně mlátil; nejsem úchyl. Zajímavý výsledek této výchovy bezesporu je. Jsem jednou z mála osob, ke které to "zvířatko" nějak lne - až to někdy štve. Dnes už s ním moc nebojuji - spíše si hrajeme, jednak je starší a klidnější, ale především mi stačí zvýšit hlas a nebo vzednutím ruky se vztyčeným ukazovákem (není to podobné s lidmi). A díky tvrdší výchově dnes kocour málo kdy vytáhne drápy, plácne mě takzvaně naplocho.