Lízinka
kočičí povídání 13
Další kočička, která k nám přišla, byla Lízinka. Bylo to hned to léto, kdy jsme se vrátili předčasně z dovolené. Borůvka opět přivedla kotě, pár dní se o něj ještě starala a zase zmizela. Koťátko bylo malinké, roztomilé a plaché.
Měli jsme před sebou skoro celou dovolenou a proto jsme se rozhodli, že uskutečníme pár slibovaných návštěv, podíváme se po dlouhé době na Karlštejn a na Křivoklát, navštívíme Pražský hrad a nějakou výstavu. Pokaždé, když jsme nastupovali do auta, vyběhla z motoru naší škodovky Lízinka, tehdy tedy ne ještě Lízinka, ale koťátko, a běžela se schovat do křoví k silnici. Měli jsme o ni strach, už tolik koček i koťat jsme viděli na silnici přejetých.
Zavolala jsem paní K., která byla s Baruškou na celé léto na Šumavě u bratra, jestli by si koťátko nechtěla vzít k Barušce. Řekla mi, že ještě neví, že si to promyslí a zavolá.
V tu dobu chodily na jídlo pod strom asi čtyři kočky, koťátko (Lízinka) a krásný veliký kocour. Bylo zajímavé je pozorovat při jídle. Dřív bych nikdy neřekla, že nejdřív jedí kočky a teprve až se najedí, pustí tam kocoura a kotě. Koťátko se přece jen někdy odvážilo ukrást nepozorovaně kousek jídla a rychle s ním zmizet do bezpečné vzdálenosti. Jinak ho kočky nemilosrdně zpohlavkovaly a prohnaly. Tenhle způsob jídla však naší Líze dodnes zůstal. Přestože může jíst z talíře, aniž by ji někdo vyháněl, vytáhne si z něj kousek jídla a jde ho sníst nejlépe do ložnice. My pak občas šlápneme na kousek masa, který jí cestou upadl.
Venku bylo tehdy teplé léto, paní K. nevolala jak se rozhodla, a tak jsem s odchycením koťátka příliš nepospíchala. To se zatím přilepilo na starého kocoura a oba svorně trávili hezké dny před našimi okny. Pak jsem ale jednou uviděla něco hrozného. Ten starý nemrava to maličké koťátko obtěžoval. To jsem přece nemohla tak nechat. Večer, když jsem šla kočky krmit a kotě se ke mně otočilo zadečkem, popadla jsem ho do náručí a utíkala s ním domů. Po cestě jsem měla co dělat, abych ho udržela. Vřískalo jako když ho na nože bere, kousalo a škrábalo.
Naše kočky doma seděly v předsíni a koukaly, co se to děje. Jejich vykulené ksichtíky jsme pak viděli ještě mockrát. Jako by říkaly: co nám to sem neseš za vetřelce. A hned, jak jsem jim koťátko ukázala, šly po něm zle. Vrčely jak psi, syčely a zvedaly na něj tlapky s vytaženými drápy. Nezbylo než zavřít kotě do ložnice, kde si okamžitě zalezlo vyděšené pod
skříň, zatímco kočky hlídaly před zavřenými dveřmi.
Dala jsem koťátku do ložnice jídlo, vodu, záchodek, ale do druhého dne nevylezlo. Byla myslím neděle, chodila jsem ho každou chvíli kontrolovat, ale teprve druhý den až někdy navečer jsem viděla, že je všechno jídlo snědené a použitý a krásně zahrabaný záchodek. Spadl nám kámen ze srdce, fakt už jsme se báli, že to kotě někde za skříní umře hlady a žízní.
Týden jsme Lízinku (to jméno pak dostala díky tomu, jak krásně vylizovala talířky) nechali bydlet v ložnici. Muž se odstěhoval na spaní do pokoje a já jsem spala s ní. Asi třetí den už přestala utíkat pod skříně, nechala se chytit a pak se strašně mazlila a nahlas předla.
Po tom týdnu, kdy byla zavřená v ložnici, jsme si na ni zvykli, hlavně já, a tak jsem přesvědčila manžela, že ji už paní K. nedáme. Když jsme ji pak vypustili mezi kočky, Andulka s Rozárkou na ni ještě asi den vrčely, ale to už bylo jenom jako. Dokud byla maličká, pečovaly o ni jako dvě mámy. Z Lízinky se stala šťastná kočička a hrozný ďáblík.
Od té doby u nás bylo ještě veseleji než předtím.
Mirka Červenková
