Dumka je kočka Dumka - kočičí rubrika

Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně. Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi. 
 
8.6.
Kočka a já I. - aneb jak začíná soužití šelmy a člověka - Výběr kočky (Pavel Jansa)
7.6.
Kočka a maso (Marie Crossette)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998

Kočka a já I.
aneb jak začíná soužití šelmy a člověka

AHOJ! Já se jmenuju Kotě a můj páníček si mě vybral v útulku pro opuštěné kočky v Praze Radlicích (udaje o útulku najdete třeba i na začátku tohoto příspěvku). Jsem mourovatá jedenáctiměsíční sterilizovaná kočka a páníček píše do počítače naše společné zážitky a vy si je budete moci nepravidelně tady přečíst.

Středa 5. května 1999 - výběr kočky

Kotě sedí u mé postele a pozoruje (11 kB) Moje soužití s domácí šelmou započalo 5.5.1999 v podvečerních hodinách.

Tomuto okamžiku předcházelo několik týdnů příprav, během kterých se mi podařilo poklidit většinu volně ložených věcí v mém skromném příbytku, když jsem v malém zastrčeném nábytkovém bazaru sehnal praktickou zasklenou skříňku, ze které se stala knihovnička, a další malou skříňku s několika poličkami. V posledním týdnu přípravy vyvrcholily zakoupením kočičího záchodu a ne zrovna vhodné podestýlky - tu postupně přimíchávám do té vhodné - a telefonickou dohodou s pečovatelkami kočičího útulku v Praze Radlicích. Také mi poradili typ steliva do záchodu. V den předcházející návštěvě útulku jsem ještě pořídil škrábací sloupek a dvě misky na potravu a vodu.
Onoho inkriminovaného dne jsem asi v 17 hodin zazvonil na zvonek u útulku. Už na malém dvorečku, na kterém je útulek vybudován, na mě skrze pletivo natažené v oknech zvědavě koukalo několik párů kočičích očí. Po chvilce jsem byl vpuštěn do jámy lvové. Několik kočiček se vrhlo na moje kalhoty a začalo se s vehemencí jim vlastní otírat o nohavice a panáčkovat. Mňoukavě žadonily o pohlazení, zvláště jeden černý kocourek. Já jsem byl ale skálopevně přesvědčený, že kocoura nechci, že odejdu s kočkou a to nejlépe už sterilizovanou. Tak jsem postupně procházel útulek a číhal, které šelmičce padnu do oka. Smečku koček po několika minutách,během kterých jsem byl nucen každou několikrát pohladit, přestala přízeň bavit a usadily se na svých oblíbených místech. Jedné to však vydrželo trochu déle. Byla to shodou okolností ta, která mě viděla jako první. Taková drobná mourovatá obyčejná kočka domácí. Chodila po okenním parapetu a ducala do mě svou hlavou a vesele kmitala špičkou ocasu. Nechala se drbat a hladit a já měl v tu chvíli jasno. Teď už jen počkat na hlavní ošetřovatelku, která mi kočku připraví k odvozu.
Nenechal jsem si poradit a kočku si chytil sám. Ochotně se nechala nosit, ale jakmile jsem ji dveřmi pronesl do přípravné místnosti, bylo zle. Kotě sedí u mé postele a klídá si hračku (17 kB) S ohromnou silou se mi vyrvala z rukou i s kousky mojí kůže a pelášila zpátky. Označila si mě pořádnými drápanci a mně bylo ihned jasné, že s ní bude veselo. I druhý pokus selhal, přibyly další šrámy a vystrašená kočka se uchýlila ke stropu na ventilační rouru. Nechali jsme ji odpočinout a já se mezitím vyptával na základní zacházení s kočkou. Jak a čím krmit, jak jí naučit škrábat drápky kde má, jak je to s očkováním a podobně. Také jsem dostal očkovací průkaz a zaplatil drobný obnos za kastraci a očkování.
Po další půlhodině a kočičí večeři jsme uspořádali třetí hon. Bez problémů jsem kočku sundal z roury, paní ošetřovatelka jí zabalila do ručníku podala jí odčervovací lék, který zřejmě ani nebyl zapotřebí, a za hlasitého kočičího protestu vatičkou vyčistila uši.. Kočku jsme z ručníku vsunuli do tašky, kterou jsem měl připravenou na transport a konečně jsem si nesl zmítající se vak do auta. Cesta ubíhala celkem klidně, kočka se zřejmě díky tomu, že nic neviděla, uklidnila a jen si občas trošku mňoukla.
Po patnáctiminutové cestě jsem asi v půl osmé večer rozepnul zip tašky. Raději v zavřené kuchyni, nechtěl jsem raději první den kočku vypustit do celého bytu. Ani se jí ven nechtělo, ale ihned po vyskočení zmizela za ledničkou. Tuhle skrýš jsem jaksi zapomněl zakrýt. Vzal jsem si knížku o kočkách, sedl si na zem a občas na kočku promluvil. Začal jsem jí říkat Kotě, protože je taková malá a drobná a prý už taková zůstane. Asi za tři čtvrtě hodiny, mezitím jsem telefonoval tátovi, že už mám doma tygra, opatrně vylezla, trochu si mě oňuchala a vyskočila do skříňky mezi nádobí, kde strávila v blízkosti ostrých nožů - ty jsem raději natočil do neškodné polohy - další hodinu. Mezitím jsem do misky dal kousek kočičí konzervy a to jí možná vylákalo ven. Trochu jsem jí sice i pomohl, využívaje přirozené kočičí zvědavosti, ale vylezla dobrovolně a vrhla se na misku. Pak se dokonce odhodlala ke chvilce mazlení (a to při jídle dělá stále - trochu něco zbaští, pak se musí pomazlit, než jde pokračovat v jídle). Ve zbytku večera mi ležela na stehně a nechala se drbat za ušima, mezitím co jsem si dále četl, jak dát kočce najevo, že něco nesmí, případně jak jí odnaučit zlozvyky. Také zcela automaticky použila kočičí záchod a zuřivě hrabala v podestýlce, až granule lítaly ven. To taky dělá dodneška, musím 2x denně, vždy při čištění záchodu, zametat.
Když jsem se odhodlal ke spaní, raději jsem Kotě nechal v kuchyni samotnou. Tam přeci jen neměla čemu ublížit. Nelíbilo se jí to. Možná se jí stýskalo po ostatních kočkách, protože hodně naříkala. Ale moje nervy přeci jen vydržely a nakonec se mi podařilo usnout a kočce zřejmě taky.

Pavel Jansa